3.3.2024 | Svátek má Kamil


UDÁLOSTI: Drobné poznámky

27.1.2015

V Právu píše šifra Kov (odhadl bych, že je to Jan Kovařík, starý matador Práva ještě rudého, který zatím ožíval vždy, kdy se otvíral - nebo kdy bylo třeba otevřít - „sudetoněmecký problém“; teď byl očividně „přeúkolován“). Viceprezident Evropského židovského kongresu Tomáš Kraus (jeho prezidentem je ruský miliardář Vjačeslav Moše Kantor) podle něho sdělil, že Polsko odmítlo uspořádat politickou diskusi k holocaustu za účasti desítek politiků: v Polsku nejspíš měli dojem, že na politickou diskusi s Putinem a spol. jako chronickými osvoboditeli (nás osvobodili naposled v r. 1968, teď právě osvobozují Ukrajinu), a to na diskusi pod taktovkou pana Kantora a jeho viceprezidenta, teď právě není vhodná chvíle. Role se ochotně ujala ve spolupráci s organizací pánů Kantora a Krause a s Evropským parlamentem Česká republika, tedy prezident Zeman a vláda. Z pozvaných prezidentů přijedou zjevně pouze bulharský a slovenský. To stačí, kromě toho tam bude prezident Vjačeslav, a jak známo, tres faciunt collegium. Jen na okraj konstatuji, že pan Kovařík je něco jako Kostěj nesmrtelný (není jistě náhodou, že jde o ruskou pohádkovou postavu!).

V souvislosti s diskusí o karikaturách v Charlie Hebdo klade jeden z politologických koryfejů Nových pořádků, Lukáš Jelínek, v Právu sugestivní otázky: „Otevřít těm, co nasazují krk, aby unikli z tmářských poměrů, náruč, nebo se jich bát coby možné nákazy hodnotami jiných kultur? Či si mezi nimi vybírat jako v krabici bonboniéry? Vsadit na humanitu, nebo na ochranu bezpečí? Odříznout se od zbytku světa, nebo kultivovat tamní životní podmínky?“ Moje odpověď na sugestivní otázky je sugestivně souhlasná: Ano, jistě! Otevřít, vsadit na humanitu! Jenže pro nás to znamená otevřít se především těm, kteří nasazují krk, aby unikli z tmářských poměrů Putinova Ruska a přilehlých porobených oblastí (Krym atp., a to např. bez ohledu na fakt, že krymští Tataři jsou muslimové). Budeme se otvírat těm, kteří nasazují krk a stojí o to k nám přijít, je ovšem mnoho takových, kteří nasazují krk tam a hodlají v tom pokračovat, těm se musíme snažit pomoci v rámci našich možností tam, kde jsou. To je naše úloha, pro pomoc těm ze Sýrie, Iráku, Libye atd. mají víc možností a prostředků zase západoevropské země. Je naprosto legitimní rozdělit si ve společném úkolu role.

Evropský parlament se konečně rozhoupává k vojenské pomoci Ukrajině. V okamžiku, kdy špatně vyzbrojená ukrajinská armáda jen s krajními obtížemi odolává nejapně, s okázalým lajdáctvím maskované ruské invazi, je pět minut po dvanácté. Je jen otázka, jak (a jak rychle) se rezoluce EP vlastně může promítnout do praxe. Příznačné je, že Rusové nás už zahrnuli mezi země, které odmítají podporovat sankce proti Rusku. Premiér Sobotka to zatím popírá, ale bere ho vůbec, po té spoustě obojakých kroků, ještě někdo vážně?

Litva jako poslední z baltských zemí přešla na euro. Vláda i národní banka přiznávají, že k tomu výrazně přispěly i obavy z Ruska. Je to pochopitelné, ale trochu zoufalé: ruský imperiální tlak a subverzi euro nezarazí. Může snad pomoci těm, kteří budou ochotni se bránit. U nás je ovšem demonstrativní odmítání eura zároveň demonstrací neochoty se bránit. Malá část by se bránila, ještě menší by Rusům pomáhala, největší je to fuk, resp. všimne si toho, co se děje, až když už bude pozdě.

V Babišových Lidových novinách se rozvíjí lehce nesmyslná debata o Halíkově článku, zdůvodňujícím, „proč není Charlie“. (Může za to trochu i prof. Halík sám, zdá se mi, že nebyl úplně důsledný, ještě se k tomu vrátím.) Tentokrát tam uveřejňuje neuvěřitelný text Jiří Kozelka, univerzitní profesor z Paříže (jeho oborem je „fyzika kondenzovaných látek“, lidé z podobných oborů mají dojem, že mohou mluvit úplně do všeho; jistě, mohou, jen by své profesorství měli nechat takříkajíc před dveřmi, protože spor není o fyzice kondenzovaných látek). Cituji namátkou: „Přesto bych v duelu Halík kontra Charlie fandil Charliemu. Řeknu vám proč: protože Charlie odmítá brát náboženské kulty vážně. Charlie je jedna z mála platforem, kde náboženství nemají tu obecně uznávanou privilej – být brána vážně. Všude se mluví o právech židů, právech muslimů, právech křesťanů. Ale o právech nás, které náboženství nudí a otravuje, se nemluví. Patřím k části – myslím dost velké – občanů, kteří by už jednou chtěli mít od náboženství pokoj... Stopa, kterou po sobě zanechává po 2000 letech křesťanství, je posetá mrtvolami a vydlážděná bolestí, kterou dobro, jež vykonali ušlechtilí duchovní a jiní věřící, nemůže bohužel vyvážit. V dobrých lidech víra posiluje dobro, ve špatných zlo. Proč nikdo neřekne, že zla, které páchají věřící, je mnohem víc než dobra? Konflikt civilizací má své důvody ... Samozřejmě, katolíci a židé nejsou vhodně postaveni, aby muslimy poučovali o právech žen. Pro své diskriminační tendence vůči ženám si i oni zaslouží posměchu. Charlie si z nich všech dělá legraci. Já s Charliem souhlasím. Charlie o všem pochybuje. Myslím, že je to správné.“ Připadá mi to děsné. Ten člověk mluví o střetu civilizací, přičemž ta jeho civilizace je civilizace lidí, kteří neberou náboženství vážně. Zajímavější by bylo, co vážně bere, tedy kromě fyziky kondenzovaných látek, jak si představuje realizaci svého lidského „práva mít od náboženství pokoj“: nebude se smět o něm mluvit vůbec, resp. pokud ano, tak jako za totáče? A o všem pochybuje. Jak mohou lidé, kteří vůbec ničemu nevěří a o všem pochybují, obstát před rozlícenými fanatiky? Jak je přemluví, aby jim dali od náboženství, totiž toho jejich, pokoj? Oni totiž nejsou příliš náchylní k dialogu. Toto je, řekl bych, ideologie těch, co stojí za hnutími jako Islám v ČR nechceme: dejte nám s tím vším pokoj, my o všem pochybujeme, ničemu nevěříme a chceme mít od všeho (taky od vás) pokoj. Zajímá mne, jak budou tito lidé za tento svůj program obětovat své životy. Bude toho totiž zapotřebí. Ve sporech s rozlícenými fanatiky je toho občas zapotřebí.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.