Sněmovnou prošel bez velkých problémů ve třetím čtení státní rozpočet. Pro bylo 106 poslanců, komunisté se zdrželi, proti demokratická opozice a Úsvit. Při nynějším rozložení sil ve Sněmovně je schvalování rozpočtu daleko menší problém než poslanecké platy. Jediným problémem jsou poslanecké platy.

Komunikace prezidenta s premiérem probíhá na tom základě, že prezident zavile a systematicky dělá vládě, premiérovi a České republice ostudu, kdežto premiér „ho za to nekárá“, ale „ladí s ním noty“. O účinnosti tohoto způsobu komunikace lze mít vážné pochyby, bohužel zároveň je nepředstavitelné, jaký způsob komunikace by mohl být účinný. A to, že se na setkáních budou podílet ještě ministři obrany a zahraničí a předsedové obou parlamentních komor, v lepším případě nebude k ničemu, v horším to ještě zvětší zmatek a vřavu.

Ředitel rozhlasu se sešel s prezidentem ohledně způsobu nahrávání Hovorů z Lán. Rada Českého rozhlasu ho k tomu, pokud rozumím, přiměla svými výhradami k poslednímu dílu pořadu. Závěr setkání byl, že prezident odmítl jak předtáčení, tak časové zpožďování pořadu, které by umožnilo vyházet z vysílání všechny kundy – považoval by to za cenzuru. Ředitel s ním souhlasil tak horlivě, že to vypadalo, že s ním souhlasí ještě dříve, než to Zeman řekl. Je to výrazné rozšíření svobody slova, aspoň pro prezidenta. Vida, k čemu je dobrá přímá prezidentská volba!

Lukáš Jelínek udílí v Právu opět dobře míněné politologické rady zrádné pravici: „Přestože Zeman popuzuje přes polovinu občanů, součet preferencí TOP 09 a ODS se tomuto číslu nerovná. Pro mnohé prostě konzervativci alternativou nejsou. I oni společnost štěpí. Dokud jim nedojde, že protivahou Babiše musí být věcná politika a protivahou Zemana čiperná osobnost šířící pozitivní vibrace, jsou ztraceni a nepomohou jim ani eventuální námluvy mezi TOP 09 a ODS.“ To by mne zajímalo, kde mají sehnat čipernou osobnost šířící pozitivní vibrace. Chce snad pan Jelínek tvrdit, že ČSSSD někoho takového má? Třeba Bohuslava Sobotku?

Komentářové stránky Práva nyní zaplňují polemické klády, v nichž spolu zápolí Václav Žák, Jiří Pehe a Václav Bělohradský. Jiří Pehe tam zaujímá pozici socialisty s lidskou tváří, tedy řečeno s Václavem Havlem zahajovače. Jeho pozice je slabá jako pozice všech, kteří chtějí ve špatné společnosti prosadit něco trochu dobrého, a přitom se s tou špatnou společností moc nerozhádat. Debaty tohoto typu nemají absolutně žádný smysl, stejně jako je neměly debaty mezi „progresisty“ a „konzervativci“ uvnitř KSČ v šedesátých letech. Nemá myslím moc velký smysl to ani číst.

Petr Zídek se v Babišových LN ohrazuje proti tomu, že v náčrtu nové zahraničněpolitické koncepce ČR se hovoří jako o „hodnotovém zdroji“ dnešní politiky mj. o „reformních komunistech“. A upozorňuje na to, že pokud měli v roce 1968, v době největší volnosti a svobody, jaké se předlistopadový režim dopracoval, reformní komunisté nějakou představu o vlastní zahraniční politice, tajili ji tak pečlivé, že o ní dnes nikdo neví. Tehdejší režim se naopak úzkostlivě snažil dodržovat do slova a do písmene loajalitu moskevské metropoli. A stejně to „reformním komunistům“ nakonec vůbec nepomohlo. Do slova a do písmene platí: „Zahraniční politika reformních komunistů opakovala hlavní chybu zahraniční politiky Edvarda Beneše a Jana Masaryka z let 1945–1948. Ta vycházela z iluzivní premisy, že pokud budeme v zahraniční politice ve všem otrocky sledovat sovětský kurz, nechá nám Kreml nějaký prostor, abychom se doma zařídili podle svého.“