Vláda odmítla poměrně výstřední návrh evropské směrnice na zavedení kvót pro ženy i muže v obsazení dozorčích a správních rad velkých firem. Paní Jourová se pokouší vysvětlit smysl opatření: „Ukázalo se, že kombinace mužů a žen má velký přínos. Ty dva světy je potřeba propojovat.“ Paní Jourová má pravdu, v některých oblastech života se propojování vysloveně osvědčilo. Například v manželství.

ODS rozjela velkou čistku v dalších dvou pražských obvodech, v Praze 10 a Praze 11, a navrhla zrušit tam stranické organizace. V Praze 10 např. ODS před časem podpořila vykřičenou starostku Kleslovou (ANO). Tímhle způsobem je jistě možné očistit pražskou organizaci od rozsáhlé a profláknuté lobbistické sítě. Je jen otázka, nezbaví-li tak očišťovači nakonec Prahu ODS, protože polistopadové politické strany obecně, a ODS zvlášť, byly vlastně jen velké vlivové agentury, v nichž se tu a tam angažoval taky nějaký hejl, který to myslil dobře a chtěl být jenom členem. Bylo by dobré nějak ukázat, že se tohle změnilo a jak se to změnilo, a čištění tohoto typu může být jen jednou součástí důkazu. Politické strany by měly stát na členstvu. Naše polistopadové tuhle zásadu nikdy nectily, což zrovna u ODS, která vznikla z Občanského fóra, jež nemělo členy vůbec žádné, ostatně nepřekvapí.

Jiří Pehe v Právu píše: „Dnes se ukazuje, že měl Havel pravdu, když nakonec překonal svoji nechuť k k vojenským aliancím a Česko pomohl zakotvit v NATO, v němž vůdčí úlohu hrají USA. Když už si jako malá země musíme vybírat mezi falešnými sebeobrazy těch velkých, je pro nás ten americký o poznání přijatelnější než ku příkladu ten ruský.“ Vybíráme si tedy menší zlo? To je dost defenzivní vysvětlování.

Andrej Babiš si hledá místopředsedy pro svoje ANO. O funkci by prý velmi stál exkomentátor Martin Komárek, zato Babiš by, jak se zdá, nestál o pana Komárka. Zdá se, že pan Komárek se pro kariéru ve firmě příliš nehodí. Hnutí teď nemá žádné místopředsedy, protože pan Babiš je zjevně k ničemu nepotřebuje. Hodil by se mu nejspíš nějaký dekorativní (manažera si dělá sám), a nejspolehlivější pro tuto funkci se jeví být Martin Stropnický, který se v podobné roli osvědčil už na ministerstvu obrany. Ostatně, neměl by místopředseda ANO nosit nějakou uniformu?

Luděk Navara se v Babišově Mladé frontě dnes zabývá otázkou účtování s minulostí všeobecně a s tou komunistickou zvlášť. Byli, nebo nebyli jsme příliš sametoví k poraženým komunistům? Přitom se dotkl i „sudetoněmeckého problému“ („České dějiny jsou pozoruhodně nevypočitatelné. Jednou nesmírně kruté – jako po druhé světové válce, kdy jsme vyhnali tři miliony Němců a mnoho z nich jaksi cestou... zabili. A okradli, což už je trapná maličkost.“). Problém je, že tyhle věci už dnes nejsou bezprostředně aktuální: debatu o obojím jsme už během těch 25 let svobody vedli a beznadějně prohráli. V obou případech jsem stál na poražené straně. To není ani trochu důvod, abych své názory měnil, ale zároveň je třeba to vzít tak, že jsem patřil k poraženým. Vítězné stanovisko znělo, „že zase až o tolik nešlo a nic by se nemělo přehánět“. Podobně dnes, v době nástupu autokracie a oligarchie, zní většinové a vítězné stanovisko (Respekt, Erik Tabery a spol.), že zase až tak o moc nejde, nic se nemá přehánět, máme standardní demokracii, tak co. Jedno s druhým nějak souvisí, zejména problematičnost polistopadového „sametu“ s dnešním marasmem, a problematičnost „sametu“ má smysl, jen když ji chápeme z hlediska dnešního marasmu (z „plnosti přítomné“, jak říkal Masaryk). Jenže to v babišovinách samozřejmě nejde, nebo přesněji řečeno jednak důsledně nejde, a i kdyby šlo, nemá to smysl.

Babišovy Lidové noviny se chlubí počtem prodaných výtisků. Stoupá, za říjen dosáhl skoro 40 000 výtisků. Tedy to je děsné, ještě tak před deseti lety by to nestačilo ani na prosperující týdeník.