Prezident Zeman už nějakou dobu tahá kardinála Duku za nohu ohledně dvou staveb na Pražském hradě. Ty je ochotný církvi vydat, protože jsou to, pokud jde o vnitřek, ruiny a stát nemá na jejich opravu prachy, nehledě k tomu, že je vůbec k ničemu nepotřebuje. Pokud bude kardinál Duka tři dny pokorně na mraze klečet na třetím hradním nádvoří, velkoryse mu obě stavby vrátí, pokud slíbí, že je církev na své náklady zrestauruje, což bude nejspíš stát víc, než kdyby se zbořily a postavily znovu. Nebylo by lepší poradit panu prezidentovi slovníkem, který je mu srozumitelný a který sám rád používá, kam si má obě budovy strčit?

Bohuslavu Sobotkovi se podařil mistrovský kousek: protože hrozilo nebezpečí, že poslanecké platy na začátku příštího roku stoupnou o 26 %, přiměl nejprve celou sněmovnu odleva doprava, aby se jako jeden muž shodla na kompromisním návrhu přesně na půl cesty mezi 0 a 26 %, a když se to povedlo, odjel do USA, tam odtud celou dohodu odpálil, navrhl zářivě ctnostnou variantu, zvýšení o pouhá 3 %, a sociální demokraté ji pak se skřípěním zubů a ve spolupráci s komunisty prosadili. Tento postup rozlítil dokonce i Andreje Babiše, který se zprvu sice chtěl profilovat ryze populisticky (žádné zvýšení), ale když se začalo zdát, že původní kompromis by mohl projít s podporou celé sněmovny, a bude tedy kryt, nechal se „uhovořit“. Teď si nepochybně právem připadá jako napálený. Nevím, zda je premiérův postup uvážený, napálených a rozlícených je příliš mnoho, jeho postavení naopak slabé, a rozlícení a napálení mu to nepochybně dají při nejbližší možné příležitosti sežrat.

Jan Keller píše v sobotním Právu: „V obyčejných demokraciích to funguje tak, že někdo vyhraje volby a někdo jiný je poražen. Výsledek je respektován oběma tábory až do termínu voleb příštích.“ Přesně to byl princip opoziční smlouvy, pan Keller jistě už jen když slyší ten pojem, dostává psotník, a jeho výhrady jsou v tomto případě pochopitelné. Opozice má právo pokoušet se zákonným a legitimním způsobem dostat vládu od válu během celého volebního období.

V Právu vyšel mimořádně nenávistný protiamerický článek (po textu Václava Žáka už druhý), tentokrát z pera Václava Bělohradského. Tváří se sice, že mu nejde o Havla, ale jen o jeho nehodné nástupce z řad „pravicových havlistů“, ale ve skutečnosti je to frontální útok na politickou linii, kterou sám Havel po jistém počátečním váhání až do smrti prosazoval. Ta linie je správná a dnes je třeba ji držet, protože všechno jiné nemůže skončit jinak než návratem do restituovaného ruského samoděržaví, tedy do situace, kdy si nás budou plést s Čečenskem docela právem. Tady vede ostrá dělící čára, je to vlastně spor o budoucí polohu železné opony, o to bude v příštích týdnech, měsících a letech nutné svést tvrdý zápas – doufejme, že jen politický. Přitom zápas o budoucí zahraničně politickou orientaci ČR není totožný se „zápasem o dědictví Václava Havla“, Václav Havel je jako všichni jiní kritizovatelný. Bylo by však nespravedlivé nevidět, že tady stál vší svou vahou na správné straně. To se o Žákovi a Bělohradském říci nedá. Bělohradský své teoretizování vydává za boj proti dezinterpretaci Václava Havla. V tom připomíná komunisty z let 1948 až dejme tomu 1949 k Masarykovi, ti také nejprve bojovali proti dezinterpretaci T. G. Masaryka zrádnou pravicí, ale nakonec jim přišlo jednodušší, když Masaryka rovnou zakážou. Jo a termín „oportunistický havlismus naší morální pravice“ je prostě kouzelný. Bylo by dobré jen zdůraznit, žen je to vlastně zároveň i „revizionismus“, pokus o falešný výklad posvátného odkazu. A budeme doma.

Dávno, dávno již tomu, co někdejší poslanec VV Babák dostal v jakémsi malostranském baru po papuli a přišel přitom o dva přední zuby. Městský soud nyní dospěl k závěru, že amatérský dentista, který v pěstním zápase zákrok na Babákovi provedl, nespáchal trestný čin ani přestupek, protože jen odvracel útok proti své tělesné integritě. Navíc pan Babák byl podle svědků arogantní, vulgární a choval se agresivně, cituji z Práva. Řízení trvalo skoro tři a půl roku a dentistovi původně hrozilo dva až osm let vězení. Jak je příjemné, když soudy občas soudí spravedlivě, tady to ovšem měly trošku zjednodušené tím, že pan Babák je už nefalšovaná politická mrtvola.

V soudním procesu, který se odehrál těchto dnech v New Yorku, chtěla jakási organizace dosáhnout propuštění šimpanze jménem Tommy z klece, v níž ho drží jeho majitel, s odkazem na právní subjektivitu poškozeného. Soudce to odmítl s tím, že šimpanz nemůže mít právní subjektivitu, protože nemá žádné právní povinnosti a není právně odpovědný za své činy. Politická korektnost a multikulturalita tedy v USA neuspěla. Zatím.

České ministerstvo zahraničí připravuje novou doktrínu zahraniční politiky. Podle toho, co z ní v Babišových Lidových novinách cituje Kateřina Šafaříková, to bude opravdu dílo. Tak např. místo kapitoly o lidských právech obsahuje oddíl nazvaný „Lidská důstojnost“. Jde prý o zlepšování kvality života, základem jsou ovšem lidská práva, které má česká zahraniční politika nově podporovat „v podmínkách vzájemného respektu a dialogu“ a my máme svou transformační zkušenost nabízet zemím, „které o to projeví zájem“. Tedy lidská pravda ano, ale jen tenkrát, když nám to ti, co je porušují, dovolí. Pokud jde o Rusko, je to prý důležitý ekonomický a politický partner, který dokáže stabilizovat země východního partnerství – Ukrajinu, Gruzii, Moldavsko a další. Tedy to je opravdu strašné. Gruzii stabilizovali tím, že jí ukradli třetinu území, a teď totéž provozují s Ukrajinou. Nám neuzmou třetinu území, na to jsme moc malí. Nás sežerou celé. A na procesu se bude podílet naše ministerstvo zahraničí speciální doktrínou.

Babišův šéfkomentátor Kamberský v Lidových novinách rezonuje s havlismem a mluví o „slasti věčného nákupu“, jemuž se oddává ateistická česká společnost, a je proto třeba jí zatnout tipec omezením pracovní doby v supermarketech. Nemyslím, že by se dnes lidé oddávali slasti věčného nákupu, drtivá většina na to totiž nemá prachy. Drtivá většina lidí taky chodí dosud do obchodů nakupovat. „Konzum“ lze ovšem účinně omezit nejen zkrácením prodejní doby, ale hlavně všeobecnou bídou a lístkovým přídělem (jako dítě jsem něco podobného ještě stačil zažít). „Nové pořádky“ jsou jako stvořené pro to, aby se to zase povedlo. „Stát bez hodnot má sníženou naději na přežití.“ Co jsou to hodnoty? Jaké hodnoty? Je např. Bůh „hodnota“? „Hodnota“ je něco, co je atraktivní, hezounké, můžeme se tomu obdivovat a přitom na tom nijak nezávisíme a nemusíme tomu věřit. Něco jako morální luxus.

V rozhovoru pro Babišovy LN říká předseda Poslanecké sněmovny Hamáček docela na závěr, že by se ČSSD měla „v tom politickém souboji ... pokoušet přesvědčit občany, že je lepší důvěřovat tradiční politické straně, která dokáže prosazovat svůj volební program, jenž je dostatečně známý, než nějakým jednorázovým řešením na bázi ad hoc projektů některých úspěšných byznysmenů“. Že tím naráží na majitele listu, jemuž poskytuje rozhovor, je zjevné, i když ho nejmenuje (jak by mohl, je to koaliční partner sociálních demokratů, a beztak je to každému jasné). To je na jednu stranu trochu pravda (je zajímavé, jak je Babišův projekt podobný tomu někdejšímu Havlovu – hnutí ustavovaná ad hoc k nějakému konkrétnímu účelu, v jejichž čele stojí „osobnosti“; jak by ne, je to ve skutečnosti nejúčinnější prostředek k manipulaci veřejností, jen to Babiš umí nesrovnatelně lépe), na druhou stranu pana Babiše dosti děsivě podceňuje – opravdu věří, že jde jen o chvilkovou, náhodnou improvizaci a ne o cílený pokus zmocnit se celého státu? Respektive, že počáteční improvizace nakonec nevyústila v tento poměrně promyšlený a poměrně úspěšný projekt?

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.