V Poslanecké sněmovně zuří urputná bitva o poslanecké platy. Je zvláštní, že tak nedůležitá, podružná, nicotná záležitost (navíc nejde o nijak závratnou částku ze státního rozpočtu) na sebe už tradičně upoutává pozornost, kterou si vůbec nezaslouží, a čím víc se prohlubuje marasmus české politiky, tím je ta pozornost větší. Svědčí to o poměrně velkém morálním úpadku české veřejnosti (intenzivní drzé strkání nosů do cizích kapes) i českých politiků (nechtějí moc tratit, ale taky nic riskovat případným nepopulárním rozhodnutím). Za pár let bude už veškeré jednání zákonodárných sborů soustředěno pouze na otázku vlastních platů. O všem ostatním bude na základě zmocňovacích dekretů rozhodovat Andrej Babiš.

Starosta Židlochovic Jan Vitula (TOP 09) chtěl dát prezidentu Zemanovi při jeho návštěvě najevo svou zásadní distanci od jeho politiky a přivítal ho s plackou Václava Havla na klopě. Zeman se mu vysmál – Havel mu nevadí. A proč taky (vadil mu spíš Karel Schwarzenberg – jako bývalý konkurent v prezidentském klání). Havel nikomu nevadí. Mohou se ho dovolávat všichni, tak jako se v letech 1945-48 dovolávali všichni (tenkrát i komunisté) Masaryka a Beneše. Je to zvláštní. Ani Klaus by jistě Zemanovi nevadil, jsou spjati stále jakousi věčnou opoziční smlouvou. A Havel nevadí ani Babišovi. Nějak tu bolestně chybí někdo, kdo by těmhle lidem vadil. Možná se ten dotyčný bude muset teprve narodit. Chmurná vyhlídka.

Jiří Roškot (ruská lobby) píše v Právu, že Ukrajina není na členství v NATO připravena: dvojnásobně prý neplní podmínku, že adept členství má mít urovnané vztahy se sousedy. Ukrajina má za sousedy Rumunsko, Moldavsko („Podněstří“ právně neexistuje), Maďarsko, Slovensko, Polsko, Bělorusko a Rusko. Vztahy má se všemi urovnané, ovšem kromě Ruska, které ji přepadlo. A v této situaci si Putinovi lidé osobují právo rozhodovat o tom, kdo má patřit do NATO a kdo ne. Pan Roškot dále píše, a není důvod mu nevěřit, že NATO hodlá Ukrajině poskytnout politickou podporu a nezbraňovou pomoc. NATO se vůči Ukrajině chová jako Armáda spásy.

Článek sociálně demokratického politologa Lukáše Jelínka je zábavnější. Končí konstatováním: „Jsme národem velkých gest a stovek malých Havlů. Když ale jde do tuhého, zvolíme si Zemana nebo Babiše. Sebevědomá demokracie a fungující občanská společnost vypadají jinak.“ Sebevědomá demokracie a fungující občanská společnost by si podle Jelínka měly nejdřív místo Zemana zvolit Dienstbiera a pak místo Babiše Sobotku. Nu, nestalo se, lídry má ČSSD moudré a atraktivní, selhali jako obvykle jejich voliči, tedy lid. Rozumbradové z Práva by si nejspíš měli podle známé básně B. Brechta zvolit nějaký jiný. Pravda je ta, že dobrodružná a nezodpovědná politika ČSSD a štvavá propaganda stranických lobbistů dokázala u nás sice před časem (ve spolupráci s iniciativami jako Vraťte nám stát, Rekonstrukce státu atd.) úplně rozvrátit demokratické politické uspořádání, jen moci se chopili jiní, o hodně horší než ti, kteří byli svrženi. To je standardní konec většiny revolucí. Co z toho všeobecně plyne, popsal kdysi Karel Havlíček: „Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu, tuto pravdu, které nás učí zkušenost dějepisu, musíme vždy především na zřeteli míti. Národ nevzdělaný, kdyby se celý zakrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie. Kde není národ zachovalý a vzdělaný, tam jest marné svrhovati staré vlády, neboť zase se dříve neb později všechno zlé navrátí, třeba se osoby a okolnosti změnily, a národ nemá z revoluce nic než trochu škody a nepořádku. V takovém pádu musí se napřed odstraniti tyto závady každé pravé svobody, a teprva potom jest naděje a vyhlídka na možnost dobré a trvanlivé právní vlády.“ A problém nemá přitom nikdy „lid“ , nýbrž jmenovitě ti z „národa“, kdo ho měli vzdělávat a politicky vést, při tom selhali a teď z nich čiší alibismus, čehož je pan Jelínek klasickým dokladem.

Optimisticky naproti tomu vyznívá článek Michaela Brtnického tamtéž (v Právu). Zdá se, že vlna demokratizační tsunami postihnuvší blízkovýchodní země nedokázala úplně zpustošit Tunisko. (mimochodem, nepovedlo se taky obrátit v islamistické trosky Egypt, ovšem za cenu toho, že se tam drápkem uchytili Rusové). Západ, a zejména Obamova Amerika, však neuměla vůbec nijak pomoci zemím, kde se zhroutily autokratické režimy, počínaje už Irákem, k tomu, aby se v těchto zemích vytvořila nějaká stabilní forma vlády. Jakýsi americký indolent psal po pádu Saddáma Husajna o tom, že teď je zapotřebí, aby si Iráčané vybudovali demokracii, podobně jako se to kdysi po Hitlerově pádu podařilo v Německu. Jak někdo může přijít s tak nesmírně idiotskou paralelou, jak může chtít na ubohých Iráčanech, aby projevili podobnou energii jako evropský národ s tisíciletou politickou kulturou a tradicí! Je to klasický příklad toho, co kdysi Masaryk nazýval „rozvášněnou logikou nešetřící dějin“. Nechápu, proč v USA dějinami tolik opovrhují. Důsledky jsou strašidelné. Poté, co byly staré pořádky rozvráceny a žádné nové nebyly vytvořeny, stěhuje se deprivované obyvatelstvo těch zemí masově do Evropy (co mu ostatně jiného zbývá, jinak by umřeli; technicky je útěk v současné době proveditelný a Evropa se zbídačeným masám nedokáže bránit, má na jejich bídě podíl, nedokázala jim účinně pomoci, a nemá žádný ideový background k tomu, aby jim teď řekla: nelezte nám sem, kašleme na vás – a bylo by to taky nelidské). Část imigrantů (malá, jistě, ale problém to je a bude to problém čím dál větší) pak jezdí do svých bývalých vlastí a trénuje se tam v terorismu a hromadném vraždění, aby ho pak po návratu mohli účinněji provozovat i ve svém novém domově. Nám je ovšem hej, nic podobného nám nehrozí, místo toho nás jen zase schramstne Rusko.

Ukazuje se, že rozhodnutí premiéra Fica zavést na Slovensku dopravu vlakem zdarma nebyl žádný ojedinělý výstřelek. Nyní je doplnil chmurnou věštbou, že na spadnutí je třetí světová válka: „Pravděpodobnost vojenského konfliktu je 70 % (má to přesně spočítané, bd) a mluvím o velkém vojenském konfliktu.“ Nemá jít o žádné regionální troškařství, ale o střetnutí mezi USA a Ruskem. Je třeba, aby se v Evropě našli mírotvorci, a vláda Slovenské republiky chce být mezi nimi. Moc by mne zajímalo, zda to někdo na Slovensku opravdu může brát vážně.