12.8.2022 | Svátek má Klára


UDÁLOSTI: Drobné poznámky

2.12.2014

Ve čtvrtečním Právu podává Alexandr Mitrofanov tento ideový portrét Václava Havla: „V jedné zemi se změnil režim. Člověk, který se stal hlavou státu, byl předtím intelektuálem a tuze neměl rád určitý druh spoluobčanů. Příčilo se mu, že jim záleží hlavně na tom, čemu říkali jistoty, a věci nehmotné – o transcendentnu nemluvě – jim připadají v lepším případě zábavné, v horším jako výjev z jiného světa. Nazýval je Čecháčky.“ Pan Mitrofanov se domnívá, že Havel tak definuje vlastně lidi, kteří jsou základnou, z níž se rekrutují voliči sociální demokracie (a že těmito lidmi neradno pohrdat). Rozumím, oč mu jde, a nechci kritizovat jeho, ale Václava Havla a jeho následovníky. Hlavní problém je v tom, že takoví lidé vůbec neexistují, resp. že pokud existují, je k jejich vymezení a povolání ke zodpovědnosti kompetentní Hospodin při Posledním soudu a ne poměrně povrchní český intelektuál, příležitostný amatérský filosof a moralista. Člověk nesmí mít takhle pohrdavý poměr ke svým bližním. Musel by to nejdřív jednomu každému pěkně popořadě dokázat a to nejde, respektive byla by to drzost. Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Každému člověku, každému z nás jde o věci „hmotné“ i „nehmotné“, kde vůbec je hranice mezi nimi. Každý máme někoho rád, záleží nám na něm a chceme pro něho něco udělat. Každý si od toho zároveň něco slibujeme. Každý máme nějaké „hmotné“ zájmy, a není na nich předem nic špatného a nízkého, respektive hmotné“ a duchovní“ je v našich zájmech, stejně jako v lásce, často k nepoznání propleteno. Chceme-li rozlišovat, tj. taky rozlišovat mezi tím, co se má, a tím, co se nesmí, musíme začít vždycky sami u sebe, kde máme k dispozici nejvíc relevantních dat k takové úvaze a taky nejvíc možností, jak s tím něco rozumného udělat. Povrchní bláboly o tom, že lidé myslí jen na přízemní věci, na žrádlo a požitky, nevěnují se širokým, obecným, nadpozemským zájmům a nejsou dost povzneseni nad české kopečky, je temná a odpudivá stránka toho, čemu se říká „pravdoláskařství“. Je mi to děsně protivné. Dovoluji si upozornit, že je to nekřesťanské, že je v tom často neuvědomělá, ale pro ty, co to musí poslouchat, bohužel zjevná neúcta k bližnímu, a že mne zaráží, když něco takového musím poslouchat třeba v kostele při kázání. Omlouvám se, berte to prosím jako jakousi předvánoční úvahu.

Zjevně po zkušenostech z posledních týdnů se ČT rozhodla vánoční projev pana prezidenta jednak předtočit a jednak ho vysílat raději až na Štěpána (kdy se mezi tou záplavou pyšných princezen a pohádek o čertech zjevně už tu a tam nějaká kunda taky snese). Projev bude trvat jen patnáct minut (za patnáct minut se dá ovšem stihnout leccos) a na Nově po něm bude následovat pohádka Jezerní královna, aby se diváci mohli vzpamatovat a odreagovat.

Polská herečka Anna Muchová prohlásila prý na svém blogu v reakci na demonstrace v Polsku 11. listopadu, že kašle na boha a na vlast a že by ráda emigrovala do Česka: „Češi jsou malý národ, ale jejich vlastenectví je rozumné. Nevěří v boha, ale smyslem pro humor dokážou bránit svou kulturu, tradice, jazyk, památky či pivo, i za ústupků či pokorného sklonění hlavy.“ Nato o ní jakýsi vlastenecký poslanec za PiS galantně prohlásil: „Idiotka má štěstí, že žije tady a teď, za okupace by ji za šíření takových teorií ostříhali hlavu dohola.“ (Při této dikci je nutné považovat za pozitivní, že jí neslíbil taky korporativní znásilnění.) Jinak bych ovšem rád nějak trochu utlumil nadšení paní Muchové z mé vlasti. Zdá se mi, že naši polští sousedé s námi mají problém, kterému úplně nerozumím (viz např. podivné knížky pana Mariusze Szczygiela). Český pohled na Poláky mi připadá podobně deformovaný. Pravda, nejsem typickým Čechem, protože věřím v Boha, nazírám sice, že jsme se my Češi občas v minulosti snažili bránit „i za cenu pokorného sklánění hlavy“, jen nejsem schopný považovat zrovna tohle za českou přednost. Taky bych se bál, že vzhledem k tomu, jak teď vypadá naše veřejné mínění, může se paní Muchové snadno stát, že bude sice emigrovat do Česka, ale octne se nakonec v Rusku (jistě, ona mluví pro jistotu o „mentální emigraci“). To, řekl bych, v Polsku zrovna nehrozí. Problém bude nejspíš v tom, že žádný „typický Čech“ nebo „typický Polák“ ve skutečnosti neexistuje, jsou to pohádkové bytosti.

Připadá mi zábavné a příznačné, kolik různých rad a zodpovědných orgánů se intenzivně a se vší vážností zabývá sprosťačinkami pana prezidenta. Rada českého rozhlasu se usnesla, že pokud bude pan prezident sprosťačit i v příštích Hovorech z Lán, mělo by být vysílání rozhovoru okamžitě přerušeno. Poslanecká sněmovna se zabývá obecnějším problémem jak omezit prezidentovy pravomoci. Bohužel se asi nedokážou na ničem pořádném shodnout. Je to zcela všeobecně dosti nepraktický postup: nejprve si ho zvolit a pak se pokoušet dodatečně eliminovat aspoň část škod, které tou volbou vznikly.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.