Poté, co Poslanecká sněmovna bez problémů přehlasovala veto prezidenta Zemana ve věci Služebního zákona, oznámil prezident, že se obrátí na Ústavní soud. A to je zajímavý test toho, jak bude tato instituce, poté, co pan prezident měl shodou okolností příležitost si ji najmenovat k obrazu svému (Senát provedl jen drobné korektury) fungovat. V minulosti, to je třeba přiznat, projevoval ÚS dost často silné známky nezávislosti, která sluší soudní moci. Změnily se poměry u nás i v tomto?

Ministr Chládek se rozhodl jmenovat do funkce předsedy Národní rady pro vzdělávání exprezidenta Klause. Následoval zuřivý odpor ve vlivných kruzích (na tom, že Václav Klaus je něco jako čert, se shodnou např. babišovci s posthavlovskou „občanskou společností“), takže ministr couvl a vysvětlil, že jde pouze o funkci předsedy „přípravného výboru“ této rady. Odpor pokračoval, a tak ministr couvl ještě jednou a prohlásil, že ve výboru nebudou žádní bývalí politici (rozuměj ani Václav Klaus). Otázka, zda má nebo nemá Klaus být předsedou Rady pro vzdělávání, tím nabyla takové povahy, že jsem rád, že ji nemusím řešit. Chápu, že je spousta důvodů pro to, aby tu funkci nedostal, zároveň je velmi obtížné přehlédnout, že celý „všelidový odpor“ má některé rysy lynčerského tažení, na což jsem od mládí citlivý (viz dokument „protikorupčních iniciativ a osobností“, pod nějž se podepsaly mj. JUDr. Hana Marvanová a Olga Sommerová). V každém případě se snad shodneme alespoň na tom, že ministr se zachoval nevhodně a směšně: nejprve „kontroverzní“ návrh veřejně vyhlásil, pak, když viděl, co to dělá, od něho dvěma mohutnými skoky po sobě utekl. Je to neslušné, a to prosím i vůči navrhovanému.

Podle agentury STEM došlo k posunu v českém veřejném mínění, pokud jde o vztah k Rusku: 46 % lidí si myslí, že Rusko teď ohrožuje demokracii v ČR (z toho 17 % „určitě“, a 29 % „spíše“). To, že je Rusko hrozbou pro budoucnost, si ovšem myslí 65 % dotázaných (loni jich bylo ještě jen 36 %). Z čehož plyne: Rusko je sice nebezpečí, ale zatím se ještě nic neděje. To je dost nemístný optimismus. Když člověk cítí něco jako nebezpečí, neměl by se takhle utěšovat. Když je něco dokážu pojmenovat jako nebezpečí, znamená to, že je to nebezpečí hned.

První místopředseda KDU-ČSL a ministr zemědělství Jurečka řekl v rozhovoru pro Právo velmi pěkně: „Situaci u nás nepodceňuji a nezlehčuji, na druhou stranu jsem týden na Žofínském fóru, kde bylo 400 zástupců potravinářů, otevřeně řekl, že sankce Evropské unie proti Rusku byly nutné. Protože Putin anexí Krymu a tím, co se dneska děje na jihovýchodní Ukrajině, opravdu překračuje rámec ruské politiky. A český národ se zkušenostmi z roku 1938 a 1968 by k tomu rozhodně neměl mlčet. Neměli bychom být bojácní a vyměnit hodnoty, jako je celistvost území, svoboda a demokracie, za desetinu HDP.“ Je jen škoda, že KDU-ČSL neprojevila stejnou rozhodnost, když se asi před měsícem hlasovalo v PS o stanovisku k vládní politice v ukrajinské záležitosti (viz zde). Doba se změnila a sedět jednou zadnicí zároveň na vládní i opoziční židli tak, jako to bylo možné např. za nebožtíka Josefa Luxe, za Cyrila Svobody, za Miroslava Kalouska (nezapomínejme, že byl taky předsedou KDU-ČSL) i za Jiřího Čunka, už prostě nelze. Mezi oběma židlemi je dnes dost velký rozestup a otázka je jen, zda je veliký tak, jak je zapotřebí.

V Ústavu pro studium totalitních režimů probíhá další propouštění. Má se týkat asi pětiny lidí. Odklízení trosek zničené instituce probíhá za totálního nezájmu veřejnosti a médií a dokresluje líp než cokoli jiného bídu nynější situace: jako by se nechumelilo. Jak je možné, že se o to nikdo nezajímá?

Václav Klaus zveřejnil zásadní článek o „velké polistopadové změně“. Je příznačné, že tak učinil v Babišově Mladé frontě Dnes (přitom pro pana Babiše a jeho lidi je Klaus jakýmsi účelovým ideologickým ztělesněním čerta, černé minulosti, od níž nás pan Babiš vede ke světlým zítřkům. Václav Klaus se tak vlastně smiřuje s babišovskou rolí čerta v pouťovém panoptiku pro rozvášněnou veřejnost, s tím rozdílem, že se sám interpretuje jako archanděl Gabriel). K textu jen pár poznámek, na víc teď bohužel nemám čas. Ukazuje problematičnost Klausova konceptu demokracie (poukazovala na to už řada lidí, chtěl bych jen zdůraznit svůj pohled na věc, který není „dienstbierovský“). Klaus píše, že šlo o „přechod z komunismu do systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky“. To je nesmyslný, ahistorický pohled, nepřestoupili jsme ze „systému“ do „systému“, ale vzhledem k příznivé shodě okolností se nám podařilo vymanit se ze zaostalé orientální despocie, která si tehdy sice říkala „SSSR“, ale daleko přesnější je mluvit o ruském bolševickém impériu, do společenství západních národů, jejichž zároveň snaživou a občas i nesnesitelně remcavou periferii naše tvrz demokracie ve střední Evropě po tisíc let představovala. Vrátili jsme se, podobně jako marnotratný syn z evangelia, v notně zbědovaném stavu a se spoustou hloupých a drzých řečí a výmluv, jamko že jsme vlastně byli pořád doma a nikam se nevracíme (pamatuje se na to ještě Václav Klaus?). „V tehdejším přelomovém okamžiku nikdo jiný jasný, srozumitelný a pozitivní program alternativního typu nezformuloval. Program politické svobody na bázi parlamentní demokracie na straně jedné a program trhu na straně druhé, jinak řečeno, program kapitalismu dlouhou dobu, prakticky do poloviny 90. let, žádnou vážnou alternativu u nás neměl. Nastaly ostré polemiky s tímto programem, ale nevznikla jeho alternativa.“ Nechápu, proč se tomu má dohromady říkat program kapitalismu, jakýpak program kapitalismu, je to program politické svobody na bázi parlamentní demokracie, a k politickým právům a svobodám patří jako důležité, ale nikoli první mezi ostatními, i právo vlastnit a svoboda podnikat. V politickém systému bylo prý zapotřebí jen „otevření vstupu do politické soutěže a odstranění nejrůznějších formálních nesvobod, spojených s komunismem“, v ekonomice systémová změna vyžadovala naopak budování nových institucí (a pravidel a zákonů, na nichž jsou postaveny“. To je absurdní nesmysl, pravidel a zákonů bylo zapotřebí i v politickém systému. Taky nelze přehlížet, že nešlo jen o politiku a ekonomiku, bylo třeba vybudovat taky svobodná média a nezávislou justici, a to nejen tím způsobem, že se jen stará média a stará justice prostě rozmlátí. Naprosto zásadní věc ovšem je, a v tom se neshodnu ani s „pány Klausy“, ani s „pány Havly“ (řečeno výrazivem Václava Klause), že především a v první řadě bylo třeba vybudovat svobodnou demokratickou politiku, která, když je dělána správně a poctivě, si za sebou už svobodná média, nezávislou justici i svobodné tržní hospodářství tak říkajíc vytáhne. A svobodnou demokratickou politiku je třeba budovat a udržovat na duchovních základech, položených kdysi do základů širokého společenství, do něhož jsme se na přelomu osmdesátých a devadesátých let vrátili. Pro mne na křesťanských základech. Z tohoto hlediska je Klausův i Havlův koncept nedostatečný a vyžaduje zásadní kritiku. (Klaus z nepochopitelných důvodů jmenuje ještě Miloše Zemana, který ovšem žádný koncept nemá.)

Petra Procházková informuje v Babišových LN o náladách, jaké vládnou mezi vlastně už bývalými revolucionáři z Majdanu (náměstí už museli vyklidit, aspoň to se nové vládě povedlo): „Ukradli nám naši revoluci... ať už se do parlamentu naši lidé dostanou, nebo ne, my své dílo (zde paní Procházkové zřejmě vypadlo slovo „zkázy“) dokonáme. Zničíme tento prohnilý systém.“ Hle, protikorupční revolucionáři na ukrajinský způsob! Rád věřím, že oligarchie je v současné ukrajinské politice velmi vážný problém, ale s oligarchií se dá něco dělat v politicky aspoň trochu stabilizované společnosti, kdežto permanentní majdanoví revolucionáři hrají (samozřejmě z blbosti) Putinovi do karet. Nemohu se zbavit podezření, že paní Procházková v tomto způsobu „nepolitické politiky“ typu Majdan nachází v zálibu, havlismus u nás, který, pokud se pamatuji, sama vyznává, je jen učesanější podobou téhož. Jeden z majdanových revolucionářů se paní Procházkové svěřil: „Když mne zvolí, půjdu do parlamentu proto, abych rozehnal, zničil stávající politický systém a pak odešel a udělal místo mladým, úplně novým lidem.“ Přesně to se u nás našim kavárenským majdanistům v posledních letech povedlo. A tak teď na hradě trůní Zeman a v parlamentu sedí Babiš a Okamura.

Pan Petr Janoušek v LN píše: „Pokud by tedy triumfovalo protiatlantické křídlo, hrozí, že se ANO přikloní na jeho stranu.“ Omyl, ANO už dávno přikloněno je. Popisování současné reality jako hrozícího nebezpečí bylo v době mého mládí charakteristickou zvláštností „komunistů s lidskou tváří“. Teď to zažívám jako „déjà vu“.

Na tom, co říká v příloze Orientace v rozhovoru s Karlem Hvížďalou Jiří Přibáň, místy jistě něco je (kritika politických lídrů typu Andreje Babiše), jeho názory na postavení státních zastupitelství mi připadají krajně podezřelé (jsou tom sice orgány výkonné moci, ale mají být „nezávislé“), pozastavit se musím u jedné konkrétní záležitosti. Kritika Viktora Orbána je dneska věc módní a navíc je na místě, jen by měla být taky věcná. Pan Přibáň např. tvrdí, že Orbán z ústavy vypustil slovo „republika“. Není sice lež (protože to pan Přibáň nedělá úmyslně, nýbrž pouze z indolence), ale přesto je to něco, co by slušný člověk dělat neměl. V prvním oddílu článku 1 současné maďarské ústavy se sice říká „Jméno naší vlasti je Maďarsko“, ale hned v článku 2, odst. 1) a 2), se pokračuje: „Maďarsko je nezávislý, demokratický právní stát, státní forma Maďarska je republika.“ Každý si to může ověřit např. zde, a pokud si to zjistit či ověřit nedovede, neměl by o tom psát nesmysly.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.