Babišovo ANO se nyní chce soustředit na přípravu kampaně ke krajským volbám, které by měly proběhnout za dva roky. Na jednu stranu je to logické, mají k úspěchu nakročeno vítězstvím v řadě velkých měst a měli by tedy za dva roky mít slušnou výchozí pozici – ale kdo ví, co vlastně všechno bude za dva roky!

V PS vypukl spor o chystanou dvoudenní cestu do Moskvy, která se bude konat na pozvání ruské Státní dumy. Organizoval ji prý na požádání ruského velvyslance v Praze předseda KSČM Filip (!), cuká se jen ODS. ANO nemá pochybnosti a Karel Schwarzenberg k cestě prohlásil: „Rusko je zajímavé, já tu zem mám rád“. Neměl by si namlouvat, že mu takovéhle líbivé řeči mohou v Moskvě do budoucna nějak pomoci (podobně řečnili čeští nekomunističtí politici po roce 1945 aastejně jim to bylo houby platné). Kdyby byl řekl „Rusko mi může být ukradené“, projevil by aspoň jakousi originalitu, kuráž a vynalézavost.

Exministr Dlouhý prohlásil na konferenci „Dny USA a EU“, že „jediným řešením ukrajinské krize „je nyní politický kompromis, který dá částečně za pravdu Putinovi“. To je hezká a přímá výzva ke kapitulaci, Putin si sám o nic takového vlastně ani neřekl. Zdá se, že pan Dlouhý chytá citlivě vítr, podobně jako to dělal na přelomu let 1989-90. Tenkrát mu to klaplo perfektně, odstartoval z nehostinného terénu ruinované KSČ (která ho ještě nominovala do první Čalfovy vlády, pravda, OF tenkrát nemělo námitky a na jeho nominaci se s KSČ prakticky shodlo), a zakrátko přistál v superkonzervativní odnoži OF, v Občanské demokratické alianci. Poté, co se rozsypala, dlouho a bolestně hledal cestu. Vyjde mu to teď znovu, v obráceném gardu?

Český ministr obrany je evropská, možná světová rarita. Jako vedlejšák ke své ministerské funkci má účinkování v jedné z hlavních rolí v kriminálním seriálu (byl prý natočen už před nějakou dobou). V poslkednmí epizodě je armáda ČR, které pan Stropnický teď ministruje, vylíčena krajně nelichotivým způsobem. Paní poslankyně Černochová ministra vyzvala, aby se „jako chlap omluvil“ (tato formulace, často používaná na politické předscéně, mne vždycky fascinuje: přeložena do normální češtiny totiž znamená „aby se podělal a kňoural o milost“). Ministr se brání, že nemusí přece nutně sdílet názory postavy, kterou hraje (kdo by pak chtěl hrát třeba Richarda III.), to je samozřejmě pravda, zároveň však platí, že jako ministr obrany nemusí nutně hrát v kriminálkách, čímž se předejde podobným problémům.

Václav Klaus si dal podle vlastních slov panáka na nezdar TOP09. Nezdar nijak neovlivnil a není mi taky jasné, k čemu mu prospěje. Člověk by skoro řekl, že z lidského hlediska je to poněkud ohavné. Ale bude-li se jeho politická aktivita do budoucna vyčerpávat dáváním si panáků (jistě k tomu bude mít ještě řadu příležitostí), aspoň tím věcně vzato nikomu a ničemu neublíží.

Čeští politici se skoro všichni pozastavují nad selektivním přístupem prezidenta Zemana ke zvaní hostů na oslavu státního svátku. Pokud jsem zjistil, jen dva (Stanislav Polčák a Marek Benda) měli přitom slušnost říci, že je za těchto okolností ani nenapadne na Hrad chodit. Přitom většinou správně pojmenovali podstatu problému: totiž že prezident Zeman oslavu státního svátku pojímá jako svou soukromou párty. Přitom platí, že čím víc lidí Zemanovo pozvání odmítne, tím jasnější bude, že ve skutečnosti jde o soukromou prezidentovu párty, a čím víc jich tam přesto přijde, tím nejasnější to bude. Tím, že tam přijdou, se podílejí na nemravné fikci. Prezidentská kancelář kromě toho odmítla dát k dispozici seznam pozvaných hostů s nejapným zdůvodněním, že jde o osobní údaje, které mohou být zveřejněny jen se souhlasem dotyčných osob.

Protikorupční revolucionářka JUDr. Hana Marvanová vyžaduje podle toho, co píšou v Babišově MfD, nastavit hmotnou zodpovědnost insolvenčních soudců. Není dost důsledná, měla by žádat i trestní odpovědnost, a to všech soudců za všechna rozhodnutí, a bez jakéhokoli omezení. O vyvození zodpovědnosti by rozhodovaly lidové revoluční tribunály.

Nápad dr. Marvanové rozvinul, aspoň podle toho, co píší zase v Babišových Lidových novinách, Svaz průmyslu a obchodu. Navrhují změny v ústavě, v zákoně o soudech a soudcích aj. Chtějí především zrušit „soudní definitivu“ (rozuměj doživotní jmenování soudců) a omezit jejich funkci na dobu deseti let. „Dnes soudci rozhodují o obrovských penězích, ale sami nemohou nic ztratit“, říká babišovinám viceprezident Svazu průmyslu a obchodu Juříček. A odkud vítr fouká? „Pan vicepremiér Babiš mne oslovil, že by rád toto téma otevřel před poslanci. Pravděpodobně budu mluvit nejdřív na jejich klubu a následně na půdě Sněmovny.“ A ptá se: „Nikdo z nás žádnou definitivu nemá... Tak proč by ji měli mít soudci?“ „Soudci musejí vykonávat zákony, které společnost přijme sama.“ Z toho samozřejmě plyne, že „společnost“, tj. pan Juříček a spol., tj. koryfejové našeho postkomunistického byznysu a podnikání, přátelé pana Babiše, by taky měli rozhodovat o tom, jak se soudci zatočit, když nebudou sekat dobrotu. Samozřejmě na první pohled se zdá, jako by šlo o nějakou úzce specializovanou záležitost insolvence. Vůbec ne! Jde o úplnou destrukci nezávislé soudní moci, která nakonec nutně otevře cestu mj. i politickým procesům, jež se samozřejmě budou konat jen a jen tehdy, když budou opravdu, ale opravdu úplně nevyhnutelně zapotřebí. Zdá se tedy, že první, divoká fáze protikorupční revoluce, která rozmetala staré pořádky, de facto svrhla legitimní vládu, umožnila, aby se prezidentem stal člověk s malou politickou zodpovědností a silně vyvinutými dobrodružnými sklony, navíc od okamžiku svého politického vzestupu orientovaný na Moskvu, a aby se vedoucí politickou silou stala do jisté míry organizovaná oligarchie, tedy že tato první fáze protikorupční revoluce skončila. Užiteční idioti, kteří ji pomáhali uskutečňovat, svatouškovští novináři, politici, „občanští aktivisté“, všichni hlasatelé „respektování Babiše“, se dostávají na vedlejší kolej. A po chvilkovém uklidnění přicházejí na řadu metastázy, přičemž hlavním cílem útoku je nezávislá soudní moc. To je smrtící útok na demokracii západního, atlantického typu, v níž je „moc lidu“ omezena mocí odpovědných jedinců, řídících se vlastním svědomím, protože i lid se může mýlit a velmi často se mýlívá. (Zdá se přitom, že společenská atmosféra je u nás k něčemu podobnému pořád ještě příznivá: v této zemi už po několik let kvapem přibývá lidí, kteří mají neodolatelnou chuť na krev. Není divu, už dlouho tu žádná ve větším množství netekla.)

Maďarsko se prý chystá zdanit přenos dat pro poskytovatele internetových služeb. Ti by pochopitelně museli zdanit své služby pro uživatele. Podnikům by se daň do jisté míry kompenzovala (jen státním, nebo všem? Nebo by to bylo odstupňováno?) Možná tomu špatně rozumím, ale připadá mi to ve svých důsledcích mj. i jako pokus zdanit samizdat. Na něco podobného se Husák ani Kádár nezmohli, internet tehdy ovšem nebyl a samizdat byl „zdaněn“ represí. Teď se samizdat stal díky vývoji techniky „věcí veřejnou“, a je třeba se s ním vypořádat. Tedy v zemích určitého typu. V zemích, které svobodě tak či onak nepřejí.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.