Facebook příliš nesleduji, jako komunikační prostředek mi (podobně jako Twitter) připomíná něco, co si pamatuji z dob svého mládí. Bylo to vzhledem k tehdejší nízké technické úrovni komunikačních technologií a poměrně omezené úrovni svobody projevu o hodně skromnější a méně pohodlné. Kapacita paměti, kterou měl každý uživatel k dispozici, byla velmi omezená, použití bylo nepohodlné a dosah poměrně malý. Nedalo se to ovládat z domova, bylo nutné zajít do hospody, a navíc v každé to nešlo. Také příznivci genderové rovnosti by byli rozhořčeni (myslím však, že tenkrát ještě žádní nebyli): ženy byly totiž z možnosti sdílení vzhledem k technickým okolnostem prakticky vyloučeny.

Šlo o omítky na pánských záchodcích. Bývaly popsány nejrůznějšími sděleními a vzkazy, jen velmi výjimečně neanonymními. Informace bylo možné rozdělit do dvou skupin: na nezřízeně sprosté a oplzlé, a na ty, v nichž pisatel vyjadřoval pregnantní formou svůj vztah k našemu socialistickému zřízení a jeho představitelům. Obě množiny se protínaly. Vzhledem k té druhé musel čas od času zasáhnout cenzor s malířskou štětkou, což mělo tu výhodu, že se obnovila vyčerpaná paměťová kapacita zařízení. Cenzura se pokoušela zasáhnout i tím, že byly vyvíjeny typy omítek, na něž se nedalo psát (např. tzv. lingrůstka), ale příliš se neujaly. Jinak byl zpravidla udržován jakýsi výrazový odstup mezi tím, co člověk psal na stránky tisku (ošetřované navíc pečlivým tiskovým dohledem), a co tvořil ve chvílích uvolnění na WC.

Moderní technologie a zejména rozvoj výpočetní techniky na jedné a vyšší úroveň občanských svobod na druhé straně způsobily, že oba dva světy se v posledních šestadvaceti let významně prolnuly. Právě díky Facebooku a Twitteru se přímo otevřela stavidla. Navíc nevázaná svoboda působí dnes jako jakýsi maelström a strhává všechny účastníky do veselé rozpravy, v níž univerzitní profesor bez větších problémů nachází společnou řeč s popelářem. A významné novum je, že jeden jako druhý se pod své texty neváhá (a taky nestydí) podepsat.

A tak jsem si předevčírem se zájmem přečetl na facebookovém profilu Daniela Kroupy následující svěží textík:

KROMĚŘÍŽSKÁ VÝZVA
Lidé se mě ptají, proč jsem se v Kroměřížské výzvě spojil s notorickými aktivisty já, politický pasivista, který nehodlá kandidovat ani na prezidenta ani na poslance. Odpověď je prostá. Je to dosud nejlépe promyšlená a připravená iniciativa, která má potenciál změnit politické poměry.
Jak?
Nejprve vytváří po republice síť „kruhů důvěry“, složených z lidí podobného hodnotového zaměření, kteří se znají, mohou si důvěřovat a jsou ochotní něco dělat. Tak vznikne komunikační platforma, která umožní pelotonu prekých kandidátů v jednotlivých regionech prezentovat své názory a schopnosti oslovit s nimi širší veřejnost. Nu a nejúspěšnějšího z nich pak celá iniciativa podpoří ve volbách. A tím to skončí? Nemusí. O tom, co bude dál rozhodnou členové.
Možná, že se v průběhu vítězné či prohrané kampaně vynoří noví političtí lídři schopní vytvořit nové politické hnutí či stranu, nebo podpořit některou ze stávajících. Takovým rád pomůžu, pokud budou sdílet hodnoty svobodné a demokratické společnosti. Už jsem pro ně napsal manifest!
A pro ty, kterým se Kroměřížská výzva nelíbí mám také radu: vymyslete a vytvořte něco lepšího. Nebo držte hubu!

Zaujalo mne, že Mgr. Daniel Kroupa, Ph.D., český politik, vysokoškolský učitel, filosof a signatář Charty 77, někdejší předseda ODA, po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum (později za ODA), v 90. letech poslanec Poslanecké sněmovny za ODA, které v letech 1998-2001 předsedal, na přelomu století senátor Senátu PČR, myslí daleko do budoucnosti. Pokud se snad v průběhu prezidentské kampaně v letech 2017-18 vynoří noví lídři, schopní vytvořit nové politické hnutí či stranu nebo podpořit některou ze stávajících, a zároveň budou s panem Kroupou sdílet hodnoty svobodné a demokratické společnosti, nemusí se bát, že zůstanou opuštěni a bezprizorní: pan Kroupa totiž pro ně už teď sepsal manifest!

A pro ty, kterým se to nelíbí, má pan Kroupa už teď radu, jíž text končí. Je v rámci facebookových zvyklostí poměrně zdrženlivá, mohla taky znít „polibte mi...“ (což by ovšem bylo zbytečně defenzivní, protože by se to týkalo pouze toho, co mohou udělat ve vztahu k němu osobně), případně „jděte do...“ (což by bylo neúčinné, protože by to nevylučovalo, že při tom budou kušnit).

Facebook vede i naše akademiky k tomu, aby zbytečně nefilosofovali (profese pana Kroupy) a hovořili jazykem, kterému rozumí i prostý lid. Je to národní formou a demokratické obsahem.

P.S. Přiznám se, že nevím, co je to „preký“. Ale ctím autora.

30. května 2016; psáno pro Svobodné fórum