3.3.2024 | Svátek má Kamil


UDÁLOSTI: Chybí nám naděje

25.12.2014

Rok 2014 byl poznamenaný vážnými problémy s celosvětovými dopady. Které tendence a události považujete za nejzávažnější?

Můj obor je česká politika. Zajímá mne především hluboký rozvrat české demokracie. Na tom, že s ní není něco v pořádku, se shodnou všichni, méně už na tom, kdy problémy začaly. Sociální demokraté viní „pravici“, především vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase. Představitelé toho, co si říká „občanská společnost“, vidí zlom v „opoziční smlouvě“ či už předtím, v době, kdy „disidentskou“ vládní garnituru vystřídal Klaus a ODS. Andrej Babiš to bere od podlahy a mluví o 25 letech, kdy nám vládli politici, kteří kradli a nemakali – to je skryté odsouzení celého polistopadového režimu. Všichni se ovšem shodují, že obrat k lepšímu nastává teprve v posledních dvou letech. Musím se přiznat, že to vidím úplně obráceně. Letos se dovršila změna výrazně k horšímu. Byly nastoleny „Nové pořádky“, jak říká jejich hlavní protagonista, Andrej Babiš. Vrcholí nejhlubší politická krize, jakou naše společnost prošla od let 1945-8.

Nepřeháníte?

Ale kdepak. V listopadu 1989 se nám poněkud nezaslouženě otevřela cesta ke svobodě. Společnou prací mnoha lidí, kteří velmi často chybovali (za všechny jmenuji Václava Havla a Václava Klause), se podařilo vybudovat základy společenského uspořádání, které mělo spoustu zjevných chyb, ale zároveň dvě velké přednosti: za prvé, bylo podstatně lidštější než to, co tu bylo předtím, a za druhé, bylo otevřeno změně k lepšímu. V letech 2012-14 se nám je podařilo společnými silami rozvrátit.

Co to znamená „nám“? Buďte adresnější.

Aktéři změny, z větší části nevědomí, jsou:

Za prvé sociální demokracie: byla schopna slabé vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase skoro úplně paralyzovat, ale nikoli dostat je parlamentní cestou od válu. Proto se rozhodli přenést zápas mimo parlament, na ulici. Věřili, že všechno udrží pod kontrolou a jen přivodí výměnu vlády. Kdepak.

Za druhé „občanská společnost“, „nezávislé aktivity“. Typická byla a je iniciativa „Vraťte nám stát“. Jejich nespokojenost byla v lecčems legitimní, ale nebyli nikdy schopni nazřít svůj podíl na polistopadovém režimu v dobrém i ve zlém.

A za třetí oligarchové. Ovlivňovali život velkých politických stran („kmotři“), pak je přestalo bavit být jen v pozadí a zatoužili zmocnit se celého balíku politické moci.

Povedlo se to jednomu. Na revoluční vlně, kterou účelově iniciovala ČSSD a živila „občanská společnost“, nakonec jako faktický, i když nečekaný vítěz dosurfoval do cíle Andrej Babiš. Slíbil, že nám všechno zařídí. Nekrade, protože to už nepotřebuje.

Takže je všechno ztraceno?

Jistěže ne. Jen musíme přesně vědět, na čem jsme. Českou společnost čeká dlouhá namáhavá práce na rekonstrukci základů demokratické politiky. Její základna, demokratické politické strany, jsou vlastně zničeny. A do značné míry jsou nefunkční i média. Významnou část skoupil oligarcha Babiš.

Padla jména Havel, Klaus, Babiš. A co Miloš Zeman? O tom se dnes mluví nejvíc.

Nechci bagatelizovat význam Zemanových kontroverzních výroků a aktivit, ani důležitost veřejných protestů. Ale náš problém je o hodně širší než problém Zeman. Zeman je jistě jeho částí, nejhlučnější, ale nikoli nejvýznamnější.

Zatím jsme mluvili jen o Česku, jenže uplynulý rok byl poznamenaný závažnými problémy s celosvětovými dopady – Islámský stát, válka na Ukrajině atd.

Zajímá mne vlastně jen, jaký je dopad těch věcí na nás v ČR. A z toho hlediska je zásadní Ukrajina. Ukrajinci teď zažívají to, co nás potkalo v našich dějinách mnohokrát. Jsme jim tedy povinni solidaritou. A stali se obětí probuzených imperiálních choutek Putinova Ruska. Pokud to Rusku projde, jako další budeme na pekáči my. Je možné meditovat o tom, co a jak dělají Ukrajinci špatně, my jsme v minulosti taky nebyli vždycky neviňátka. V první řadě jim však musíme ze všech sil pomáhat. Mají problém a je to taky náš problém.

Není pochyb, že západní euroamerická civilizace, formovaná mj. i křesťanstvím, ztrácí své pozice. Můžeme v tomto roce vyhlížet něco nadějného, co by překrylo naše obavy?

To je na mne moc obecné. Ptám se jen, co má v téhle světové i české situaci dělat věřící křesťan. Našemu světu chybí naděje. U nás, zejména mezi protestanty, je rozšířena víra ve Václava Havla a v ideologii Pravdy a Lásky. Nepotřebujeme ji, máme svou víru, podobnou, ale lepší (taky nepotřebujeme nové mesiáše, nota bene oligarchy). Naději pro příští dny si musíme udělat. My živí. Mrtví (například Václav Havel) nám při tom mohou nanejvýš trochu pomoci.

Rozhovor pořídil Bohumil Kejř
pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.