19.10.2019 | Svátek má Michaela


STÁT: Když ústava neumí být ústavou

15.4.2009

Půjdeme-li k sněmovním volbám už v říjnu, bude Fischerova vláda opravdu vládou překlenovací a ponejvíce letní. Při vší bídě by to nebylo zlé řešení; předčasné volby bylo žádoucí vypsat už v roce 2006 a stále platí: čím dříve, tím lépe. (Jakkoli si strůjci Topolánkova pádu vybrali nejméně vhodnou chvíli.)

Snaha o ústavní postup
Je tu ovšem jedna vada na kráse, a sice způsob, jak k předčasným volbám dospět. Ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, použitý již v roce 1998, označují někteří "renomovaní právníci" za protiústavní, neboť jde vlastně o změnu ústavního řádu pro jeden konkrétní případ - a tedy o zjevné popření funkce ústavy.
O takovýchto kriticích se však nedá říci nic jiného, než že pláčí na špatném hrobě. Mělo by jim být přece podezřelé, že jejich argumenty - ať jsou sebelepší - nic nezmohou. Je jistě oprávněné poukázat na protiústavní postup, zde se však zároveň - a především - musíme ptát, proč ústava nedovede protiústavnímu kroku zabránit.
Představme si, že by byla podána stížnost k Ústavnímu soudu, který by ji uznal a volby zrušil. I renomovaní právníci musejí vědět, že takovýto postup by současný rozvrat ještě prohloubil. K volbám by nebylo možné dospět ani cestou tří pokusů, neboť prezident může s druhým pokusem otálet až do voleb řádných. Snaha o ústavní postup by učinila dnešní těžko řešitelné problémy ještě neřešitelnějšími.

Nějak se to udělá
Klíčovou otázkou ovšem je, zda vůbec někdo bere ústavu vážně. Politici zohledňují při svém jednání spíše "zažité zvyklosti" nežli ústavní články. Václav Havel zajisté nevěděl, co je "úřednická vláda" (neví to nikdo a nejspíš jde o holý nesmysl), zato dobře věděl, že před válkou zde "úřednické vlády" občas působily. Při první příležitosti se tedy pokusil nějakou úřednickou vládu vytvořit a na znění ústavy se nijak neohlížel. (Havlovým úmyslem ostatně nebylo dodržovat ústavu, ale zbavit se co nejrychleji Klause.) Právě obavy ze vzniku nějaké další hradní vlády byly pak jednou z příčin podpisu kryptokoaliční oposmlouvy.
Pokud se hned při prvním polistopadovém pádu vlády nepostupovalo dle ústavy, bylo by naivní očekávat ústavní postup kdykoli v budoucnu. A pokud není nutné ústavu dodržovat, není ani třeba ji měnit: v nejhorším se to zase "nějak udělá". Klopýtavá "cesta tří pokusů" jako by v ústavě vlastně ani nebyla: stejně se nikdy nepoužije. A "úřednická vláda" jako by tam byla: stejně se po ní v krizových dobách vždycky sáhne.
Strážci pravidel by proto měli vzít na vědomí, že nikoli její obcházení, ale sama ústava je zdrojem současných zmatků.

Kolektivní rozhodování
Toto je už látka k obecnější úvaze. Příčinou nynějšího zmatení totiž nejsou pouze nešikovné nástroje k řešení krizí, ale samotný způsob vzniku výkonné moci.
Fridrich Hayek již před půlstoletím chladil naivní víru zastánců "demokracie" ve spásu většinového hlasování: když si lidé většinově odhlasují, že podniknou společný výlet, většina z nich pak může jet někam, kam nechce.
Několik desítek lidí se kupříkladu může shodnout na tom, že je třeba postavit knihovnu, vzhled samotné budovy se ale nakonec většině z nich vůbec nemusí líbit. Parlament může přijmout pravidla pro fungování policie, na konkrétním postupu při vlastním policejním zásahu by se ale většina poslanců možná neshodla, a dostatečně rychle už vůbec ne.
Pokud by byl pro každé jednání nutný souhlas reprezentativní většiny, nepostavila by se nikdy žádná veřejná budova a policie by nikdy nikde včas nezasáhla. Výkonná moc zde není od toho, aby "zrcadlila názorové spektrum"; vyžaduje rozhodnost a rychlost, a je tedy ze své povahy neslučitelná s mechanismy kolektivního rozhodování. Zato je na každém stupni spojena s tak velkou odpovědností, že musí být zcela jednoznačně zřejmé, kdo konkrétně tuto odpovědnost nese.

Zodpovědnost výkonné moci
Sotva to někdo řekne ještě lépe než Tocqueville: "Aby vrcholný představitel výkonné moci mohl plnit své poslání a nést celou tíhu odpovědnosti, musí mít pokud možno svobodu vybrat si své spolupracovníky a podle libosti je odvolat."
Nic z toho naše ústava nerespektuje. Výkonná moc nedisponuje mandátem získaným přímo od voličů; je volena Poslaneckou sněmovnou a po celé volební období závislá na rozmarech poslanců, jejichž jména zná v den voleb jen málokdo. Vláda je kolektivním orgánem, za jehož činnost nemůže nést nikdo konkrétní odpovědnost, protože je v něm závislý jeden na druhém. (Trapná "kauza Čunek" je ve své ilustrativnosti nepřekonatelná: premiér nemůže nést odpovědnost za jednoho ze svých ministrů, neboť ministr je zároveň jeho koaliční partner.)

Politika a loajalita
Smysl poltických stran mizí v takovémto politickém systému téměř do ztracena. Skutečnou stranu charakterizuje především schopnost podpořit v soutěži o moc společného kandidáta. Bez této schopnosti by se volby staly bojem každého s každým, bojem, jímž by nejvíce ze všeho trpěl stát. Politika je nepředstavitelná bez loajality a politická strana hodná tohoto označení je především výrazem zodpovědnosti za stát.
Shoda na společném kandidátovi není možná bez ochoty méně úspěšných podpořit v následujících kolech ty úspěšnější. "Strany" politiků rozhodnutých nepodpořit nikoho, leč dočasně se přidat ke každému, vracejí do politiky zhoubný a rozkladný boj všech proti všem.
V zemích, kde žádná strana nehodlá převzít zodpovědnost za stát, není příliš jasné, k čemu "politické strany" vlastně jsou, a ty pak musejí svou existenci zdůvodňovat nejrůznějšími "idejemi", "hodnotovými systémy", "zájmy", "názory na svět" apod. (V kolika jen komentářích jsem četl donekonečna opisované věty o tom, že funkcí stran je "nabízet myšlenky" nebo "přinášet nová témata".)

Každý proti každému
Zastánci našeho politického systému vytrvale argumentují tím, že dopřává voličům pestřejší výběr a nenutí je do volby z pouhých dvou možností. Volba vedená zodpovědností za stát však výběr neomezuje, nýbrž zkvalitňuje. Vzpomeňme, jak se hledá představitel výkonné moci ve Spojených státech: nejdříve je tu zhruba patnáct kandidátů; brzy jen šest nebo sedm; později nějací tři čtyři - a teprve v samotném vzrušujícím závěru už pouze dva. Volby nakonec rozhodnou, který z nich převezme na další čtyři roky vládní odpovědnost, a druhého dne se vše uklidní.
V našem systému volby žádné zklidnění přinést nemohou. Hráčů je zde nějakých pět v čase kampaně, v den voleb je jich stále pět, právě tak i druhý a třetí den po volbách, celé týdny a měsíce, vlastně po celé volební období je tu pořád těch pět hráčů, které nezajímá stát, ale jejich vlastní zájmy a někdy jen holá existence. (Spolu s Hradem je hráčů ještě o jednoho více, a úřad prezidenta je nejspíš nejdestruktivnějším prvkem celé ústavy.)
V boji každého s každým hrozí stranám neustále rozkol nebo zánik, a všechny se tedy snaží především přežít. Nekonečného vyčerpávajícího souboje stran využívá podsvětí, které je vůči politice zcela lhostejné, omotává si významné hráče kolem prstu a v tichosti se zmocňuje státu, který by měl správně fungovat jako nástroj zákona.

A je marné volat kohokoli k odpovědnosti, když sama ústava znemožňuje tuto odpovědnost převzít.

Autor je učitel



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.