Lhostejno, zda dvojitým, trojitým nebo „jednojitým“

Pozorný čtenář možná hned po přečtení nadpisu namítne, a nejspíš právem, že je to špatně položená otázka. My, „normální občané“, totiž agenty tajných služeb neúkolujeme, a oni nám neskládají účty. Nemáme jim tedy co důvěřovat nebo nedůvěřovat.

Tak jinak.

Měli by politici věřit dvojitým, trojitým, nebo „jednojitým“ agentům? Ano, teoreticky určitě. Vždyť jsou to právě politici, respektive prezidenti, vlády a zákonodárné sbory, které tajné služby zřizují, úkolují, využívají jejich informace a kontrolují je. Pro bezpečnost a blaho národa či státu, jehož občané dali těmto politikům ve volbách důvěru, tedy prakticky vložili své osudy do jejich rukou.

Praxe však pravděpodobně bývá někdy odlišná.

Ale protože činnost tajných služeb je ze své podstaty tajná a její výsledky nejsou určeny pro veřejnost, je potřeba považovat následují úvahy, vycházející pouze z veřejně přístupných dokumentů a literatury, za čistě hypotetické.

Možností „nestandardního jednání“ tajných služeb a jejich agentů může být celá řada. Šéf tajné služby např. může informace pro politiky zkreslit, nebo je dokonce zatajit. Může svým podřízeným uložit jiné úkoly, než jaké dostal od politiků. Může být pověřen provedením akce – provokace, aby vše vypadalo, že ji provedl někdo jiný.

Agent může jednat na vlastní pěst, v rozporu s rozkazy nadřízeného. Může dokonce spolupracovat s cizí mocností, tedy pracovat pro dvě strany, někdy i pro tři. To jsou ve špionážní hantýrce tzv. „krtci“, přeloženo do normální řeči zrádci ve vlastních řadách.

V každém případě se agenti při své činnosti vystavují nebezpečí prozrazení, jež může vést k jejich nevědomému využití pro „dvojitou hru“, k jejich odvolání, zatčení a odsouzení. U „krtků“ – zrádců v krajním případě až k fyzické likvidaci.

Tuto nanejvýš nebezpečnou činnost může agent vykonávat z přesvědčení, nebo pro peníze, někdy pro obojí. Může být také vydírán. O tom všem by určitě mohl zasvěceně vyprávět bývalý pilot RAF, novinář, autor mnoha špionážních románů, podle vlastního vyjádření více než 20 let agent britské rozvědky, někdy také označovaný jako mistr politického thrilleru, Frederick Forsyth.

Ale v našich skromných podmínkách nebude od věci poslechnout si třeba Karla Köchera, bývalého příslušníka československé rozvědky, který jako dvojitý agent pracoval pro CIA. V roce 1984 však byl, i se svou manželkou-kurýrem, odhalen americkou FBI. Oba byli odsouzeni, Köcher na doživotí. V roce 1986 byli spolu s dalšími špiony vyměněni v Berlíně za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského a další osoby.

Neméně zajímavé by byly i vzpomínky bývalého šéfa vojenské zpravodajské služby Československé republiky, plukovníka a pozdějšího generála Františka Moravce. Ten 14. března 1939 opustil republiku a v Londýně pak spolupracoval s exilovou vládou Edvarda Beneše.

Moravec ve svých pamětech, které v roce 1977, tedy 11 let po jeho smrti, vydal Josef Škvorecký pod názvem „Špión, jemuž nevěřili“, glorifikoval činnost Paula Thümmela, agenta německého Abwehru. Ten pod krycím jménem A-54 spolupracoval i s československou zpravodajskou službou.

Jak se později v souvislosti s postupným otevíráním archivů ukázalo, dvojitý agent Paul Thümmel byl velmi rozporuplnou osobou a to, zda nám spíš neuškodil než prospěl, již asi zůstane navždy nezodpovězeno.

Bylo by možné uvést řadu mediálně „propíraných“ případů dvojitých, případně trojitých agentů. V minulosti zřejmě nejznámějším takovým agentem byl Kim Philby.

Asi nejbizarnějším případem agenta, který „to hrál na více stran“, byl jordánský lékař Mulal Balaví. Toho prý „získali“ ke spolupráci Jordánci, zároveň ho měla využívat i americká CIA. Když se 30. prosince 2009 dostavil na schůzku se „svými spolupracovníky“ na afghánskou vojenskou základnu, vtrhl do posilovny a odpálil výbušninu umístěnou na svém těle. Zemřelo sedm agentů CIA a jeden příslušník jordánské tajné služby.

Podle mluvčího hnutí Taliban byl Balaví stoupenec Al Kajdy operující uvnitř afghánské armády. A podle nejmenovaného bývalého člena CIA neprošel bezpečnostní kontrolou z důvodu „budování důvěry“.

V současnosti je jednou z nejsledovanějších událostí „případ otravy“ dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery. Tento bývalý agent ruské vojenské zpravodajské služby GRU předával informace Britům. V prosinci 2004 byl zatčen ruskou Federální službou bezpečnosti, FSB.

Lze jen spekulovat, že v dobách Sovětského svazu by takového zrádce čekal pravděpodobně trest absolutní. Ale Ruská federace není Sovětský svaz, a tak 30. listopadu 2006 vojenský soud

odsoudil Skripala na 13 let do pracovního tábora s nejpřísnějším režimem. V roce 2010 byl Skripal vyměněn za zadržené ruské špiony a tak se zrádce dostal do Velké Británie, kterou si vybral za svůj nový domov.

Od 4. března 2018, kdy byli tento bývalý dvojitý agent a jeho dcera nalezeni v bezvědomí na lavičce v Salisbury, zná jméno Sergej Skripal prakticky celý svět. A také „mediální anabázi“ s jejich údajnou otravou, kdy jednu neuvěřitelnou, ale hlavně neověřitelnou informaci stíhá informace další, ještě neuvěřitelnější, ale také neověřitelná.

Podle některých médií připomíná případ Skripal údajnou vraždu Alexandra Litviněnka, také dvojitého agenta – zrádce, který zemřel v Londýně v roce 2006 na otravu radioaktivním poloniem. Ano, možná. Ale jen s tím „drobným rozdílem“, že tehdy byla média plná Litviněnkových fotografií, ale tentokrát jsme „otráveného“ Skripala a jeho dceru ani nezahlédli. Už to napovídá, že v tomto případu bylo „něco“ jinak.

Britská premiérka Mayová a ministr zahraniční Johnson, i když přesvědčivé důkazy zatím nedoložili, mají jasno, že za „případem Skripal“ je Rusko. A tak rozehráli „hru na vyhošťování ruských diplomatů“, k níž se solidárně připojily některé „spřátelené“ země včetně USA a České republiky. Rusko obvinění pochopitelně odmítlo a recipročně také vyhostilo diplomaty.

Premiérka Mayová a americký prezident Trump se prý shodli na významu odstranění ruské sítě špionů ve Spojeném království a ve Spojených státech, aby bylo možné omezit tajné ruské aktivity a předejít na svém území budoucím útokům chemickou zbraní.

A aby toho nebylo dost, přidal se ještě „zaručeně Asadův útok chemickými zbraněmi“. To už ale „světoví mírotvorci“ nevydrželi a, opět bez přesvědčivých důkazů, tentokrát sáhli k mnohem radikálnějšímu a nediplomatickému řešení a vypustili na Sýrii rakety.

Vraťme se ale ke zpravodajským službám a tajným agentům, jejichž informace mohou hrát v takovýchto případech při rozhodování vrcholných politiků zásadní roli.

Ať už mají „zaručené zpravodajské informace“ typu „Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení“, „Sergeje Skripala otrávili Rusové“ nebo „chemické zbraně použil Asadův režim“, na svědomí „standardní“ nebo „nestandardní jednání“ tajných služeb a jejich agentů, politici by si měli zachovat chladnou hlavu a vyčkat, dokud se získané zpravodajské informace prokazatelně nepotvrdí. Bohužel se zdá, že o to mnozí nestojí nebo dokonce nechtějí znát pravdu vědomě.

Ale ať jsou pohnutky politiků k takovémuto nezodpovědnému jednání jakékoli, pro svět by to mohlo mít tragické následky.