Někdy před polovinou 50. let 20. st. jsme byli na návštěvě u jedné z tetiček, jejíž rodina žila v malém městečku nedaleko Prahy. My, tehdy ještě hodně malé děti, jsme po úvodním spořádaném pukrleti a následné konzumaci výborné třené bábovky zmizely do hloubi zahrady. Ale protože bylo horko, zapadly jsme do domu a jeho tajných míst. A kam jinam, než na půdu. Z té jsme ale šupem přiběhly zpátky s nevěřící otázkou: „Tetičko, proč máte na půdě v klecích slepice?“ Tetička obrátila oči v sloup, nechtěla nám hned vyhubovat, ale rychle nás posadila zpátky ke stolu k té výborné bábovce. Ale otázka zůstala viset ve vzduchu a na udivený pohled naší máti tetička potichu řekla, že odpoledne má přijít kontrola z Místního národního výboru zjišťovat stavy domácí drůbeže. A podle počtu slepic se musel odevzdávat patřičný počet vajec do nějakého společného, asi státního fondu, aby bylo alespoň „něco na krámě“. A aby zbylo po odevzdávkách i něco pro rodinu, muselo se pár slepiček nechat na dvoře k přepočítání, ale většina schovat v klecích před kontrolory třeba právě na půdu a doufat, že nebudou ti ptáci nerozumní alespoň nějakou dobu kdákat, aby se neprozradili. Holt byla 50. léta, zemědělství znárodněno (čti rozkulačeno, tj. ukradeno), hospodaření JZD ne příliš výkonné, o státních statcích ani nemluvě a národ stál fronty snad úplně na všechno.

Na tuto příhodu jsem si vzpomněla, když jsem ve zpravodajství ČT dnes (10.7.) zaslechla zprávu, které se mi ani nechce věřit. EK přijala Nařízení o evidenci chovů drobného zvířectva. Proto, že se tomu asi ani ministerstvu nechce tak úplně věřit, proto zaznělo: „Ministerstvo zemědělství doufá, že se toto nařízení nebude týkat malých domácích malochovů pro vlastní a rodinnou spotřebu“.

Milé ministerstvo (to je ta krásná budova na Těšnově), nedoufej, ale pozeptej se pana ministra, jestli má zítra čas a důrazně, ale zdvořile mu doporuč (je to přece jenom pan ministr), aby šupem prvním letadlem vyrazil do Bruselu. Tam ať bez ohlášení, ale prosím se zaklepáním, ať vpadne do krásné kanceláře pana předsedy Komise (to zaklepání je důležité, je to přece jenom pan předseda Komise) a silným hlasem ať mu sdělí naši zkušenost z doby 50. let minulého století, z doby „blahobytného“ socialismu.

Brusel bývalo krásné město. Hlavní město království, které vzniklo až po napoleonských válkách a jehož prvním králem byl šarmantní Coburk. Ale v 80. a 90. létech 20. století byly jeho krásné domy za velkých protestů Bruselanů zbourány a na jejich místě postaveny skleněné, samozřejmě že klimatizované paláce, propojené skleněnými chodbami. Podle některých rozhodnutí i Nařízení, která jsou v těchto prostorách přijímána soudím, že atmosféra v nich asi nebude příliš zdravá.

A už vůbec nechápu, proč se tak důležité těleso, jakým je bruselská Komise, zabývá českými slepicemi!