V našich zeměpisných šířkách, v naší zemi to není akce, která by se konala každý měsíc. Zítra se ale u nás stávkovat bude. Učitelé, kuchařky, školníci, uklízečky, ale i Škodováci budou protestovat proti vládním opatřením, která by snad? měla snížit strašný dluh našeho státu. Státu, který patří nejen voličům vládního pětiuskupení, ale který je státem nás všech. Otázku, kdo dluhy nadělal teď neotevírám. Solidní ekonomové ji zodpovídají, ale i to je nám dnes platné „jak mrtvému zimník“.

Na Palachovo náměstí, kde má stávka začít, ze svých oken na kopci nedohlédnu. Ale v předvečer té velké události jsem si připomněla některé momenty, které mi se školstvím nejen v naší zemi, vytanuly na mysli. A nebyla to pouze školní docházka, díky níž „každý, kdo chodil do školy, je odborníkem na školství“.

Celý kolotoč kolem plánované stávky započaly debaty o nízkých platech kuchařek a nepedagogických pracovníků. Tak tedy kuchařky: rozhodně netvrdím, že by se ve školách vařilo špatně. Netvrdím, že kuchařky nejsou takovými „maminami“, které o děti pečují i tím, že jim dají knedlík navíc. A netvrdím, že nejsou děti, pro něž je oběd ve školní jídelně jediným teplým jídlem za den. Ale při své studijní cestě v Dánsku jsme ve školách na otázku, jakou mají školní jídelnu viděli nechápavý pohled a odpověď, že děti si nosí jídlo na oběd v hezkých krabičkách a že škola je tu od učení a nikoli restaurace. Na naše informace o našich školách o školních jídelnách odpověděli, že mají dětský parlament a ten se prý v poslední době zabýval skladbou nabídky ve školním bufetu. Takovém tom okýnku, kde se dají koupit bagety. V poslední době prý chtějí více druhů, zvláště těch bezmasých. (Pak pan ředitel ale rychle přešel na představení elektronické výuky, která tehdy v Dánsku začínala být propagována prý pro případ, kdy jsou děti nemocné. Bylo to před více jak 20 roky, ale při kovidu jsem si na toto téma vzpomněla). Něco podobného o stravování dětí jsme se dozvěděli i ve školkách s tím rozdílem, že si děti tu svoji krabičku s obědem mohou dát při příchodu do ledničky. Jiný kraj, jiný mrav. Nepléduji pro zrušení školních jídelen, opravdu jsou děti, které mají jediné teplé jídlo za den pouze ve škole, ale v Dánsku v té době určitě neměli problém se stávkováním kuchařek a s akcemi „obědy do škol“, ani neexistoval laskavý projekt Women for women. Prostě škola a učitelé se starají o výuku a rodiče o své ratolesti, včetně jejich celodenního stravování.

Učitelé v těch dánských školách nevypadali nespokojení, nestěžovali si, což chápu. Přece nebudou své škole a také trochu své zemi před návštěvou ze střední Evropy dělat ostudu. Na dotaz, jaké je jejich penzum hodin pro výuku se dívali nechápavě. Tehdy to bylo podle jejich odpovědi 42 hodin týdně-stejně jako pracovní doba v jiných oborech. Pouze pro výuku. Nikoli pro všechny práce, související s přípravami na hodiny, opravováním písemek a dalším. Jak je tomu u nás? Pokud se něco nezměnilo, tak u nás je to 23 hodin týdně a zbývající čas do 42 hodin věnují učitelé ostatní přípravě a dalším činnostem buď ve škole, nebo mimo ni. To už záleží na každém z nich. Neútočím na učitele a jejich pracovní dobu a nasazení, pouze tento fakt dávám do souvislostí s jejich požadavkem 130% výše průměrného platu.

A poslední, co mě při zprávách o této stávce napadá, je situace, kdy v době „před dávnými a dávnými věky“ díky velkému poklesu počtu dětí 6 až 15 let v základních a následně i na středních školách byly školní kapacity v některých částech Prahy naplněny přibližně ze 60%, někde i méně. Demografická křivka byla tehdy neúprosná. Pokles počtu dětí vrcholil mezi roky 1997 až 2000 a trval kolem 15 roků. Snaha zřizovatelů o tzv. optimalizaci počtu škol, přeložme si to jako snahu o zrušení některých z nich a slučování tříd, byla jak rodičovskou, ale zvláště učitelskou veřejností a jejich odbory výrazně odmítána. Argumentem byla i věta: „Přece nechcete, aby ty ubohé děti musely chodit dvě tramvajové zastávky do školy pěšky?!“ Strašilo se i počtem 40 dětí ve třídách, což opět nebyla pravda. Útoky na rozumná opatření, která měla být v těchto dobách provedena, byly nevybíravé. Argumentování fakty, zvláště demografickými studiemi, které mluvily jasně, bylo zesměšňováno a jejich předkladatelé obviňováni z nekalých úmyslů, kdy prý chtěli budovy škol někam zašantročit. Emoce pracovaly naplno, fakta šla stranou. Obyčejná skutečnost, že téměř polovina škol zvláště v centrálních částech Prahy v trvání více jak 15 let byla financována zbytečně, si teď málokdo připomene.

V současnosti se s tímto problémem školy nepotýkají. Dětí školního věku je dostatek a střední školy prý dokonce chybějí. Otázka, proč si odpovědní pracovníci nenechali vypracovat ty zesměšňované demografické studie?! je asi nemístná. Co ale zůstává je permanentní tvrzení o podfinancování kapitoly školství a zítřejší stávka, která je prý důsledkem tohoto podfinancování. Poznání, že dluhy se skládají na jednu hromadu a že peníze na stromech nerostou, připomenutí, že tehdejší financování mnoha poloprázdných škol bylo nesmyslným a nerozumným luxusem se třeba nepromítá do dnešních dluhů. Zcela jistě se ale promítá do mentality většiny učitelské i nepedagogické veřejnosti. „Na školství a vzdělání (mnohdy i „vzdělání“) dětí sáhnout nedáme“.

V době, kdy je ouvej z mnoha důvodů, na jejichž existenci vláda reaguje dosti nesrozumitelně, ale mezi něž obyčejná, i když už minulá a zapomenutá lidská rozmařilost také patří, by měli být první na ráně zaměstnanci státu. A těmi učitelé jsou v dobách hojných i hladových. A že současná doba hojná není, to je zbytečné připomínat.