Učitelům je třeba přidat na platech, o tom není nutné vést složité debaty. Stejně tak je třeba přidat v dalších profesích soukromého či veřejného sektoru, protože výnosy polistopadové transformace také ještě nezažily a protože platy v sousedních zemích jsou o tolik vyšší.

Je třeba ocenit odbory, jak se do boje za učitelské platy pustily, protože dobře vědí, že nikdo jiný to za ně neudělá. Každá miliarda navíc, kterou dostanou při jednání o státním rozpočtu, znamená jedno procento navíc k průměrnému platu průměrného učitele.

Není divu, že se snaží právě v tomto roce, kdy je zásluhou ekonomické prosperity v rozpočtu značná rezerva. K tomu boji patří i vyhrožování demonstracemi, protože mnozí představitelé státu v této době ničemu než síle nerozumí.

Přesto má tažení za vyššími platy vedlejší účinky, které si jistě ani učitelé nepřejí. Je to možné ukázat na oblíbeném sloganu, podle kterého má učitel brát 130 procent průměrného platu v České republice. Tady se zarazí každý, i když by kantorům těch 130 procent přál. Co tím vlastně chtějí učitelé říci?

Asi to znamená, že jsou něčím lepší než ostatní, a že prostě z principu zasluhují víc, než řidič autobusu nebo dělník v továrně na automobily. Skrývá se v tom zbytečná arogance, které by se dalo snadno vyhnout, kdyby třeba požadovali 70 procent průměrného platu vysokoškolsky vzdělaného pracovníka.

Prohlášením o 130 procentech průměrného platu tedy vznikají otázky, které učitelé zodpovídají opět nepříliš profesionálně. Upozorňují, že pouze na nich záleží kvalita života příštích generací, protože pouze dobře placení učitelé zajistí kvalifikovanou pracovní sílu vedoucí zemi k blahobytu.

Měli bychom si také uvědomit, že učitelská práce je obětí, kterou nikdo nechce dělat, a těm, kdo ji dělali dosud, bychom tedy měli splatit aspoň část dlouhodobého dluhu. Tak učitelé skutečně mluví a nutno říci, že tímto vzbuzováním špatného svědomí porušují určitou tichou dohodu se zbytkem společnosti.

Proto nechme mluvit fakta. Učitelé mají tři měsíce placených prázdnin a to nemá žádná jiná profese. Pracují na dlouhodobé smlouvy a o tom se značné části národa může jen zdát. Platy se zvyšovaly už letos, byť jen o pět procent. Mohlo to být o víc, jenže ve vzdělávacím sektoru přibylo po průmyslu a maloobchodu nejvíce pracovníků, o plných sedm tisíc.

Se vzdělaností národa to není ani dnes nějak skvělé, když jsme se specializovali na výprodej laciné pracovní síly. Nejkonfliktnější je v tomto směru informace ze statistik OECD, že učitelé odučí v průměru 15 hodin týdně. Jistě, stráví nějaký čas přípravou a něco pohltí zbytečná byrokracie, ale pořád je to v mezinárodním srovnání podprůměr.

Zvýšení platů je konstanta, o které nemá smysl diskutovat, a mělo to být o požadovaných 15 procent. Spolu s tím ale vzniká závazek znovu promyslet, jak zlepšit či napravit současný stav školství, které není nejhorší, zvláště ve vyšších stupních by ale mělo dohnat vyspělejší polovinu Evropy.

Je na učitelích, aby s tím něco začali dělat, pokud to tedy nechtějí nechat na více či méně promyšleném zásahu zvenku.