I když to nikdo z politiků veřejně nepřizná, mohlo by se zdát, jako by mnohým z nich přišla současná „koronavirová krize“ vhod. A zdaleka se to netýká jen těch, kteří jsou právě u moci. Zpytovat své svědomí by měli i mnozí bývalí. Krize totiž alespoň dočasně pomohla zamaskovat jejich chyby a přehmaty.

Doslova čítankovým příkladem je naše rozvrácené školství. To se točí v jakémsi začarovaném kruhu, z něhož bude cesta velice obtížná, pokud vůbec ještě možná. Společenská objednávka („poptávka“ rodičů po „dobru“ pro své děti) po maturitě již dávno přesáhla únosnou mez. Přebujelé střední školy podporované vlastním resortem i svými zřizovateli, většinou kraji, se tomu v rámci snahy o zachování sebe sama pružně přizpůsobily a přijímají prakticky každého, kdo se na ně přihlásí. Bez ohledu na to, zda má uchazeč o studium na jedné každé škole byť jen minimální předpoklady. Zákonitě pak klesá jejich úroveň. A na vysokých školách to nebude o mnoho lepší. „Vedlejším efektem“ této situace je kritický nedostatek řemeslníků. Ale to nám až tak nevadí, vždyť jejich práci zastanou v blízké budoucnosti roboti. Nebo snad ne?

Ale nebylo tomu tak vždy. Vím, že se to mnohým čtenářům nebude líbit, ale nedá mi to, abych nepřipomněl i některé pozitivní momenty té neradostné šedivé doby reálného socialismu. Naše školství má dlouholetou tradici v tom nejlepším slova smyslu. Střední a vysoké školství především přírodovědných a technických oborů bylo i za „reálného socialismu“ na velmi slušné úrovni. Slabší už to bylo v oblasti společenskovědní, jejímž základem byly takové pavědy jako marxismus-leninismus a vědecký komunismus. Pod jejich vlivem se u nás v padesátých letech dvacátého století např. učilo, že kybernetika je buržoazní pavěda, která se k nám rozšířila z USA. Ale dnes, po uplynutí více než třiceti let od „Velkého listopadu“, kdy se k nám z univerzit zpoza Atlantiku už nějakou dobu opět šíří pavědy, tentokrát ale skutečné, začíná být stav na našich společenskovědních fakultách ne nepodobný době předlistopadové.

Neustále slyšíme, že prioritou vlády je návrat žáků a studentů do škol, realita je ale zcela jiná (viz např. odložený návrat maturantů z 1. na 3. března a pak na neurčito). Ministerstvo školství totiž nemá na starosti jen takovou „banalitu“, jako je obnovení prezenční výuky. Vždyť „pokrok“ klepe na dveře i u nás a ministerstvo školství musí jít s dobou a v první linii. A tak z učiva vypouští takové zbytečnosti, jako jsou např. prý pro žáky obtížné Newtonovy pohybové zákony aby „uvolnilo prostor“ jiným, jistě důležitějším tématům. Také bojuje proti genderové nerovnosti.

Nemalou roli v rozhodování našich politiků jistě hraje i blížící se termín voleb. A zejména maturanti jsou tou správnou cílovou skupinou. Tím spíše, že podle různých průzkumů mladí (z historie víme, že jsou relativně snadno ovlivnitelní různými progresivistickými teoriemi, jejichž praktické ověření bývá často provázeno tekoucí krví a utrpením) fandí spíše takovým stranám, které mají v názvu slova, která mezi námořníky vždy vyvolávala hrůzu a ani v současné době není namístě dopad jejich případného volebního vítězství podceňovat.

A tak ministr školství v den pololetních prázdnin vyhlásil, že žáci čtvrtých ročníků, kteří úspěšně absolvovali první pololetí, mohou jít k maturitě. Je jen těžké uvěřit, že by se na ministerstvu školství nenašel nikdo, kdo by neměl odvahu mu říct, jak je toto rozhodnutí pro další studium demotivující.

Ovšem pan předseda vlády, to už je jiná liga. Ten svým návrhem na zavedení tzv. úřední maturity, prý na žádost maturantů samých, předvolební trumf pana ministra školství snadno přebil. Je nasnadě, že by se takové řešení mnohým žákům náramně líbilo. „Spočítají mi průměr, tak co bych se na to už nevykašlal“, řeknou si. Ale jistě ne zdaleka všichni. Zejména ne ti, kteří si ve své nedávno nabyté plnoletosti uvědomují, že by přistoupením na toto řešení byli sami proti sobě. Že jsou ve škole proto, aby se něco naučili, a ne proto, aby „to nějak ošulili“.

A připustit možnost výběru (volby) způsobu vykonání maturitní zkoušky, to by bylo vůbec to nejhorší řešení.

Je samozřejmě možné si představit, že by v budoucnu mohli žáci středních škol absolvovat bez maturity a studenti vysokých škol bez státnic. Proč ne. Jistě by to také nějak fungovalo. I když závěrečné souhrnné prokázaní toho, že si žáci a studenti osvojili to podstatné, co jim škola mohla nabídnout a že dál už jsou schopni učit se praxí, má význam vpravdě zásadní. A také je tu neméně důležitá dlouholetá tradice. Konkrétně maturita u nás zhruba od poloviny 19. století. A i když si o zrušení maturity „maturitně-školní sociální inženýři“ svými experimenty v posledních letech doslova koledovali, její zrušení by bylo obrovskou chybou.

Bourání tradic je v současné pokrokářstvím zmítané euroatlantické civilizaci sice moderní, ale pro normální svět zároveň velice nebezpečné. Tak si to zbytečně nepokazme!