24.9.2021 | Svátek má Jaromír


ROZHOVOR: Výbuchy, o nichž se mlčí

28.4.2021

Na úvod celé kauzy ruských agentů a výbuchu skladu ve Vrběticích prohlásil bývalý prezident Václav Klaus, že naší vládě a s ní spjaté pseudo opozici dochází, že covidem nelze strašit lidi do nekonečna, a proto zoufale hledaly jiného vykonstruovaného strašáka, který by lidi udržel ve strachu. Měla kauza především něčemu posloužit, jak exprezident naznačoval?

Věc je poněkud složitější, jak se později prezident Václav Klaus vyjádřil pro ParlamentníListy.cz v rozhovoru, který vyšel v pátek pod titulkem „Trapná nenávist k Rusku“. V zásadě lze konstatovat, že strašení lidí „nedozírnými následky“ či nějakou jinou hrozbou je vždy dosti účinná součást vlády. O této zprávě lze oprávněně pochybovat, neboť je zjevně tendenční, vnitřně nesmyslná a vynechávající základní logické údaje.

Za výbuchem muničního skladu ve Vrběticích v říjnu 2014, při kterém zemřeli dva čeští občané, bylo nejméně šest agentů ruské vojenské rozvědky GRU. Patří mezi ně i velitel komanda 29155, jehož členové mimo území Ruska provádějí násilné akce. Co říkáte těmto zjištěním mezinárodní investigativní skupiny Bellingcat?

První otázka je, co je to ona údajná investigativní skupina Bellingcat. Dostupné údaje ukazují, že se jedná spíše o novou kombinaci, kterou umožňuje právě internet. A to jistou formu výzvědné tajné služby. Investigace – z anglického investigation, tedy zkoumání, vyšetřování, z latinského vestigium, tedy stopa – znamená v češtině důkladné, soustavné zkoumání, vyhledávání a sbírání informací. Ovšem sbírání informací a posléze jejich zveřejňování se děje vždy za nějakým účelem. Zdá se, že Bellingcat téměř jistě spolupracuje s nějakou či nějakými tajnými službami, protože má k dispozici informace, které nemají ani některé vlády a „úřední tajné služby“, viz tu naši. Přitom není jasné, kdo takovou organizaci řídí a platí, přičemž náklady musejí být obrovské. Takovéto skupiny využívají idealismu a doslova fanatismu části společnosti, většinou mladých lidí včetně hackerů, kteří díky internetu spolupracují na něčem, o čemž si myslí, že je to „ta správná věc“. Nic nového. Ve dvacátém století byli takto využíváni nespokojení a idealističtí mladí lidé, například v Německu nacisté a v Rusku a pak po celém světě mladí bolševici. Jedná se přitom o spolupráci se zřejmým záměrem podpořit „pokrokářství“, a tudíž novou totalitu, což idealisté a tupci nechápou.

A jak tedy k jejich informacím či zjištěním přistupovat?

Ta jejich „zjištění“, ony „zásadní zprávy“, jsou většinou z hlediska logiky děravé jak řešeto a pro lidi používající mozek nedůvěryhodné. Tito takzvaní investigativci nám předkládají neuvěřitelné historky o tajné službě GRU, která v jejich podání vypadá jako spolek šílených amatérů – viz tvrzení, že šéf této tajné vojenské služby GRU jezdí starým moskvičem a bydlí v běžném paneláku. A hlavní „zločinci“ se podle Bellingcatu chovají jako Pat a Mat. Což je nesmysl.

Rusové měli vždy vynikající tajné služby a za Putina, bývalého kágébáka, se to jistě nezměnilo. Spíše se ukazuje, že se tito „pokrokoví západní progresivisté“ domnívají, že Rusko je zemí zemljanek a opilých mužiků. Jako si to myslel Hitler. A pak se divil.

Česká policie výbuch vyšetřuje jako úmyslné obecné ohrožení. Podle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana pracují vyšetřovatelé s verzí, že cílem útoku ve Vrběticích byl materiál určený k převozu do Bulharska. Podle něho výbuch není z právního hlediska prověřován jako trestný čin teroristického útoku. Lze kvůli tomu tenhle „útok na zboží“, jak jeho slova nešikovně interpretoval premiér Babiš, brát jinak než jako akt státní agrese, jak o něm mluví nejenom předseda Pirátské strany Ivan Bartoš?

Vyjádření pana státního zástupce je přísně právnické, což ovšem lidi mate. Pan Bartoš by měl vážit slova, chce-li se stát do budoucna významným politikem, jinak dopadne jako bývalý slovenský předseda vlády Igor Matovič.

Dále je nutné si na základě dnešních informací položit otázku, zda výbuch ve Vrběticích není jen částí jakési války o „sklady munice“. V každé válce musíte mít dostatek munice, jinak ten konflikt prohrajete.

U nás vyletěly do vzduchu dvě budovy, v Bulharsku prý dokonce šest. Loni jsem v Bulharsku byl a hodně se tam o tom mluvilo. Naše média to však jako vždy tutlala nebo zametala někam na zadní stránky. Ovšem to není vše.

Začalo to celé v době, kdy se chystalo a pak probíhalo několik konfliktů – na Ukrajině, v Sýrii, Libyi a tak dále. Na jejich vzniku se významně podílel Západ, tedy jeho „progresivní část“.

Co hledat za tím, proč asi munici ve Vrběticích vlastnil bulharský obchodník se zbraněmi?

Bulharsko je se svými přístavy Varna a Burgas ideálním místem, odkud dopravovat další střelivo pro ukrajinskou armádu, ale i pro proruské povstalce. Stejně tak jako přes Turecko do Sýrie pro bojovníky proti Asadovi, pro Islámský stát a místní islamisty obecně a přes gruzínský přístav Batumi do dalších států a skupin zapojených do konfliktu.

Při odpovědi na otázky, komu a na co bylo takové množství jinak již vyřazené munice, je správná odpověď ta, že do zastaralých zbraní výroby z dob Varšavské smlouvy z Československa, NDR a Sovětského svazu. Tyto zbraně byly a jsou využívány všemi stranami konfliktu. V té době izraelské a americké a také ruské a turecké letectvo pilně bombardovalo muniční sklady tu syrské armády, tu Kurdů, Íránských revolučních gard a hlavně Islámského státu. Jak kdo zrovna kamarádil s kým. Potřeba munice tady byla a stále ještě je. A na toto střelivo dále čeká Jemen, Libanon, Afghánistán a celá Afrika.

Lidé mají krátkou paměť a novináři a politici vykládají jen to, co chtějí. Ono to nebouchalo jen u nás, v Bulharsku a na Středním východě.

Bouchalo to také v Rusku. I když vezmeme v úvahu nárůst nehodovosti díky koeficientu „sovětského“ přístupu k bezpečnosti, co je moc, to je moc.

Připomněl byste ty nejzávažnější případy?

V roce 2011 vypukl požár a došlo k výbuchům muničních skladů v ruském Udmurtsku na řece Volze, kvůli kterému bylo evakuováno z okolních vesnic přes 30 tisíc lidí. Podle oficiálních údajů oheň zachvátil 18 muničních skladů, v nichž bylo 10 tisíc vagónů naplněných dělostřeleckou a raketovou municí. Způsobená škoda dosahovala jedné miliardy rublů, skoro 600 milionů korun. Výbuchy poškodily celkem 2 862 domů ve 32 obcích.

Na podzim 2012 explodovaly čtyři tuny „staré munice“ na nádraží vojenské střelnice u uralského Orenburgu. Zraněni byli čtyři lidé. V létě v té samé Orenburské oblasti zachvátil požár další muniční sklad a do likvidace ohně se zapojilo tisíc hasičů.

V Rusku v Samarské oblasti 8. června 2013 vypukl požár v muničním skladu, kde bylo několik milionů dělostřeleckých granátů. Úlomky vybuchující munice doletěly až do 15 kilometrů vzdáleného města Čapajevsk, zraněno bylo prý jen 50 lidí.

Při sérii výbuchů v muničním skladu na Sibiři v roce 2014 v ruském Zabajkalském kraji zemřelo nejméně deset lidí. Dalších jedenáct osob bylo těžce zraněno, čtyři z nich byly v kritickém stavu. Explozi munice způsobil údajně lesní požár, který se rozšířil až do areálu armádního zařízení poblíž vesnice Bolšaja Tura. Kdo požár založil, se nepodařilo zjistit.

V květnu 2018 vybuchl a hořel sklad munice v obci Pugačovo v Udmurtsku na východě evropské části Ruska celý týden, než se ho podařilo s pomocí letadel a vrtulníků uhasit.

V ruském Dzeržinsku došlo 1. června 2019 k výbuchu v místní zbrojovce. Exploze zranila minimálně 79 lidí. Několik lidí se pohřešovalo.

V srpnu 2019 v Ačinsku – v Krasnojarském kraji na Sibiři – se odehrál veliký výbuch skladiště dělostřeleckých granátů, kvůli kterému bylo nutné z devíti obcí evakuovat 16 a půl tisíce lidí.

V sousedním Kazachstánu, kde jsou ovšem také ruské vojenské posádky, nařídili evakuaci 45tisícového města. Důvodem byly výbuchy muničního skladu. Kazašská vláda nařídila 24. června 2019 evakuovat celé město Arys, kde žije zhruba 45 tisíc obyvatel. Přinutila ji k tomu série výbuchů v muničních skladech v prostorách místní vojenské jednotky. Oznámilo to ministerstvo obrany. Příčiny explozí, které si údajně vyžádaly jednu lidskou oběť, se zatím vyšetřují.

Měly ty výbuchy munice nějakého společného jmenovatele?

Na margo těchto obrovských výbuchů munice Rusko vždy prohlásilo, že se jednalo o technickou závadu či lidskou chybu. Tedy něco takového, jako když Západ léta hlásil, že vražedný atentát, při kterém pachatelé vykřikovali „Alláhu Akbar“ nebyl teroristickým islamistickým útokem, ale činem vyšinutého jedince.

S fakty porovnejte i to, že Majdan v Kyjevě začal na podzim 2013 a syrská občanská válka 15. března 2011. No a bez nábojů to nějak nejde. Takže něco někde bouchá.

Význam takovýchto událostí si můžeme dobře ilustrovat na případu megavýbuchu v Bejrútu. Tam bylo u přístavu uskladněno a následně explodovalo 2 750 tun dusičnanu amonného, tedy téměř nevyčerpatelné zásoby suroviny na výrobu výbušnin. To vše vybuchlo 14. srpna 2020. V té době se právě rozbíhalo další kolo libanonské občanské války, v níž má vždy prsty islámský – dříve palestinský – Hizballáh. Zásoby výbušnin vybuchly, Asad začal ovládat Sýrii, islamisté přišli o zdroj na výrobu výbušnin a občanská válka tiše uhasla. Nebylo z čeho vyrábět miny a bomby.

Dodávky zbraní a munice jsou někdy spravedlivou pomocí pokrokovému osvobozujícímu se lidu a jindy je to samé „státní agrese“.

V zásadě má tedy pan státní zástupce Zeman pravdu. Lze říci, že i pokud je pravdivá teorie, že to odpálili lidé z GRU, tak to téměř jistě nebyl akt státní agrese vůči České republice, ale – teroristická – součást většího konfliktu.

Vždy by mělo být zájmem země mít s jinými korektní vztahy. Proč se to mezi Českou republikou a Ruskou federací dlouhodobě nedaří, což je udivující v souvislosti s tím, jak s Ruskem vychází Německo i jiné evropské země?

V první řadě je nutné říci, že Rusové vztahy mezi Českou republikou a Ruskem poškodili jako první svým jednáním v padesátých letech a pak v roce 1968 a následně za normalizace. Ruský národ, ke kterému měli Češi jako k největšímu slovanskému národu celkem blízko a který byl blahořečen po osvobození od Němců, to pod vládou bolševiků dotáhl tak daleko, že slovo „Rusák“ byla nadávka.

Přesto jsme měli z počátku – také zásluhou Václava Havla – s Ruskem celkem dobré vztahy. Jeho projev v americkém Kongresu, během něhož vyzval USA, aby pokud chtějí pomoci právě se osvobozujícím státům, pomohly také Rusku, byl uvítán potleskem. Ale to bylo tak vše.

Rusku se tedy nepomohlo. Ale co jeho bývalým satelitům, mezi něž Česká republika v rámci Československa patřila?

Základem je opět geopolitika. Po pádu Rakouska-Uherska vinou rakouských a říšských Němců a po roce 1945, kdy Hitler doslova dotáhl Rusko do středu Evropy, zde vznikl volný prostor. Ten zpočátku ovládal Sovětský svaz, ale po roce 1989 se postupně staly bývalé státy RVHP plus Řecko nejprve volným prostorem. Politicky i ekonomicky. V krátké době cca dvaceti let se ovšem z této části Evropy stalo cosi, co byla Indie pro Velkou Británii. Místem, kde bylo možné „za hubičku“ získat levné pracovní síly, převést tam výrobu s velkou potřebou lidské práce a platit „domorodcům“ zlomek toho, co by museli platit doma. Díky NATO a otřesenému Rusku získalo vedení Evropské unie a jejich kapitál, pod vedením Německa, doslova bonanzu. Laciní zaměstnanci a laciná výroba je zkompletována, označkována „Made in Germany“ a prodávána s obrovskými zisky do celého světa. A to i do států, které ty výrobky původně vyrobily. Je to úžasný byznys a čím déle bude trvat, tím pro Západ lépe. Takže není možné dovolit bývalým sovětským satelitům, aby vedly vlastní ekonomickou politiku, a ta bez vlastní zahraniční politiky nejde.

Proto jsou tak strašně dehonestováni Miloš Zeman a také Václav Klaus, protože jsou vedeni správnou myšlenkou, že bez přímých ekonomických kontaktů se zákazníky – u nás od 19. století tradičně Rusko a dnes i Čína – zůstaneme navždy jen chudou v podstatě kolonií.

Můžeme se z té podoby chudé kolonie vymanit, když si při pohledu na to, jakým nevybíravým útokům musejí oba poslední naši prezidenti čelit, každý rozmyslí upozorňovat na totéž co oni?

Nic netrvá věčně. To předpokládal už Václav Havel a založil V4, tedy Visegrádskou skupinu. Ta měla vytvářet protiváhu Německu a Francii, což se povedlo tak úspěšně, že Evropská unie ihned zahájila politiku „Divide et Impera“, „rozděl a panuj“, vymyšlenou starými Římany.

Zdůrazněný tlak na postkomunistické státy je vyvolán také problémem, který znají ekonomové a sociologové. Jedná se většinou o bezohledný ekonomicko-politický konflikt mezi „starými“ a „novými“ penězi, u nás probíhající po dvou stranách bývalé železné opony. Nově vznikající velké ekonomické subjekty jsou nebezpečnou konkurencí starého západního kapitálu. U nás třeba takové firmy jako Agrofert, PPF, Česká zbrojovka, v Polsku například Orlen a podobně. Ty se snaží za pomoci svých vlád a mezinárodní byrokracie (EU) oslabit anebo zničit. V „boji o Babiše“ nejde vlastně o nic jiného než příliš silný Agrofert zničit.

Některé státy jako Polsko a Maďarsko jsou veřejně ostrakizovány, v jiných se na to jde vyprovokováním vnitřních konfliktů, čehož příkladem je Slovensko, Rumunsko, Bulharsko i Česká republika.

Není to až tak, že politické síly v Česku, jako jsou Piráti, lidovci a TOP 09, jdou navzdory svým halasným projevům, ať už z hlouposti či podbízivosti na ruku tradičním zemím EU a proti zájmům vlastní země?

Faktem je, že „stará“ Evropa, tedy hlavně Německo a také Francie, udržuje obrovské obchodní vztahy s Ruskem. Německo buduje plynovody, kterými poteče z Ruska prakticky všechen ruský plyn do Evropy, buduje tam továrny Mercedesu, BMW, v Rusku zaměstnává 1 600 německých firem přes 60 tisíc zaměstnanců. Ale když se u nás pokusí kdokoli utvořit smysluplný ekonomický přímý kontakt, je nazýván ruským švábem, ruským agentem na Hradě a je ostouzen až pod dno veškeré slušnosti.

Jenže teď se nám do toho namontovaly Spojené státy. V rámci pokrokářské ideologie byla pozvolna vybudována Demokratickou stranou, médii a tzv. „woke“ v USA politická nenávist vůči Rusku, která má až patologické rysy – Trumpa údajně zvolily vlastně ruské tajné služby, Rusko je líčeno jako největší zločinecký stát na světě a tak dále.

Tady se ovšem dostávají Spojené státy do konfliktu i s Německem a s EU. A jak to tak v těchto hrách bývá, použije se „mouřenín“, který vykoná potřebný čin, a jak praví klasik, „mouřenín pak může jít“. Podle odborníků na tajné služby a po týdnu působení oné „politické bomby“ zvané sklad munice ve Vrběticích je více než silné podezření, že to vše – to náhlé objevení tajných ruských agentů – zorganizovaly americké služby za pomoci BIS a novinářů známých jako mediální spolupracovníci BIS. Společně vytvořili situaci, kdy byla česká vláda postavena před hotovou věc. Buď veřejně zareaguje ve stylu prohlášení Ištván – Šlachta a na Slovensku Matovič po zavraždění Kuciaka, anebo to spadne politicky na ně. Z tohoto odborníci usuzují, že jde o součást globální politické hry, ve které my hrajeme fackovacího panáka.

A mezinárodní investigativci, kteří tahají důkazy jak králíky z klobouku, jsou součástí hry, v níž zbyla na Českou republiku vámi zmíněná podřadná role?

Podivná skupina Bellingcat tu hru rozpoutala celkem ničím nepodloženou zprávou o terorismu GRU na českém území. Toho se ihned chytli již rozdráždění novináři a politici a výsledkem je, ačkoliv žádné pořádné vyšetřování či důkazy nejsou k dispozici, že:

– Rosatom byl vyřazen ze soutěže o dostavbu Dukovan jako nebezpečí, přestože Temelín i Dukovany postavili Rusové za naší účasti a dodávky náhradních dílů a paliva nebyly přerušeny ani v době odsunu sovětských vojsk. Zato dodávky paliva z Westinghousu se ukázaly jako nekvalitní.

– V době koronavirové krize bylo prakticky znemožněno očkovat vakcínou Sputnik V, kterou byly očkovány již miliony lidí, protože je jasné, že očkování Sputnikem by bylo okamžitě vydáváno za vítězství ruské medicíny. V době, kdy Západ nedokáže dodávat ani to, co předem naslibuje, a je zde informace, že některá očkování vytvářejí nebezpečné krevní sraženiny, by to bylo skutečně politické vítězství Ruska.

– Tím, že byly prakticky likvidovány ambasády Ruska v Praze a Česka v Moskvě, dojde k zastavení a spíš recesi slibně se rozvíjejícího obchodu České republiky s Ruskem.

– Tlak na „neposlušné státy“ a politiky v oblasti bývalých sovětských satelitů povede jen ke zvyšování vnitroevropského napětí a postupnému rozpadu současné Unie.

Žádný relevantní stát západní Evropy se za nás skutečně nepostavil a ani nepostaví. Za obzvlášť příznačnou můžeme považovat skutečnost, že v době, kdy se naši novináři a politici zalykali protiruskou nenávistí, předseda vlády Spolkové republiky Sasko odjel na čtyřdenní oficiální návštěvu Ruska.

Jaký z toho všeho máte pocit?

USA prohrály už další válku. Po Vietnamu, po krachu v Iráku, po výprasku v Libyi a v Sýrii, kde situaci nakonec muselo zachraňovat Rusko, prohráli jsme, my jako Západ, definitivně válku v Afghánistánu. Až Západ – možná spořádaně – uteče, vypukne v Afghánistánu boží dopuštění. Tálibán, al-Káida, jednotlivé kmeny a národy se pustí do sebe a budou vraždit všechny „kolaboranty“ s „křižáky“. To bude znamenat miliony uprchlíků a zapojení do konfliktu sousedících zemí. Američané a my s nimi máme odejít 11. září 2021.

Američané „nemohou prohrát“, pokrokáři a „woke“ nedovolí, aby jejich představa světlých zítřků byla pošpiněna. Tak se bude muset najít nový žhavý nepřítel a k tomu je potřeba mnoho mouřenínů, co za všechno budou moci. My jsme první na řadě.

Pokud to celé jen poškodí česko-ruské vztahy, tak to bude dobře. Na Ukrajině a v Bělorusku doutnají jinačí ohníčky živené západní Evropou a USA a jistě že také Ruskem.

Ptal se Jiří Hroník, PL, 27.4.2021








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.