15.4.2024 | Svátek má Anastázie


ROZHOVOR: Vědci strašili lidi mrazáky plnými mrtvol

1.1.2022

V právě uplynulém roce se konaly volby do Poslanecké sněmovny, po kterých dnes už bývalý premiér odchází do opozice. Proč Andrej Babiš prohrál?

Neřekl bych, že prohrál. Dokonce má o jednoho poslance víc než koalice Spolu. Ale tím, jak luxoval hlasy komunistů a sociálních demokratů, ukázal, že nemá žádný koaliční potenciál. Volby byly laděny proti Babišovi, o tom není pochyb. Druhý zásadní problém pro povolební vyjednávání byl vážný zdravotní stav prezidenta. Když Zeman Babiše ujistil, že ho podvakrát najmenuje premiérem a dá mu šanci vládu sestavit, ale když (a je to moje dedukce) Babiš viděl prezidenta, domníval se, že už má všechny dny sečteny, a tak se do toho bál jít. Neb nevěděl, jakým způsobem by toho dosáhl bez prezidenta.

Tam se dopustil další chyby, že prezidenta odepsal příliš brzo, když začal útočit na hradního kancléře Mynáře. Tím vypadl hodně z role a bude mu to osudné v případné kandidatuře na prezidenta, protože Zeman naznačil, že Babiš je slaboch, že do toho nechtěl jít a velmi opatrně dával najevo, že už to přátelství není zdaleka takové, jaké bylo. Myslím, že s podporou voličů, které Miloš Zeman stále má, může svými výroky, které přijdou příští rok, vlastně Babišovi cestu na Hrad zavřít.

Nastoupila nová vláda premiéra Fialy. Vstupuje do těžkých časů, uvidíme, jaká bude. Ještě před jejím jmenováním nastalo mírné drama kolem dnes už ministra zahraničí Jana Lipavského, kterého nechtěl prezident Zeman původně jmenovat. Vy jste se k panu Lipavskému také poměrně kriticky vyjadřoval. Proč?

Moje výhrada je taková, že si myslím, že na postu ministra zahraničí by měla být trochu větší váhová kategorie. Je fakt, že po Petříčkovi a Kulhánkovi to není nějaký velký zvrat dolů. Ani oni dva nebyli žádné velké váhové kategorie. Ale člověk, který není schopen v televizní debatě říci panu Takáčovi „prezident mě nechce, no a co, tak uvidíme“, místo toho předvádí takové tanečkování, deset minut neodpovědět na jednu otázku, pořád se skrývat za nějakými dohodami, to mi přišlo nedůstojné. Nevím, jak si povede odborně. Každý by měl dostat možnost prokázat, co skutečně umí, ale když se podívám na jiné váhově kategorie, které se v zahraniční politice objevují, tak to bude mít docela hodně složité. Má-li se podařit - jak se o tom mluví - něco udělat s česko-ruskými a česko-čínskými vztahy, tak si nejsem úplně jist, jestli bude proti Lavrovovi odpovídající váhovou kategorií. Nikdy jsem si nedělal iluze o významu bakalářských prací, neboť je to o tom, jak něco někde vyhledáte, ozdrojujete a napíšete tam nějaký závěr. Prostě bakalářská práce - a sám jsem jich opravoval dost - není o tom, co sám vymyslíte, ale co umíte najít, ozdrojovat a nějak poskládat. Nějakou velkou váhu bych tomu nepřikládal.

Pan premiér slíbil prezidentovi, že na něj bude dohlížet. Mně to přijde trošku podivné, protože na ministra nemáte jak dohlížet. Ministr je pověřen řízením resortu. Ministr zahraničí realizuje zahraniční politiku české vlády. Jak bude ten dohled dělat, když bude v zahraničí? To ho bude premiér dopředu zkoušet, co tam bude povídat? Mně to přijde jako nerealistické. Je to slib, který premiér dal, aby měl jmenovanou vládu. Ale reálně to asi nepůjde. Pokud by se pan Lipavský - a to já nevím - odchýlil od programového prohlášení, nebo by měl některé názory nekonvenující Pražskému hradu, potom má prezident výhodnou pozici v tom, že řekne – vidíš, Petře, já jsem ti to říkal.

Osobně, aniž bych o tom cokoliv věděl, si umím představit, že na té klíčové schůzce, kde prezident změnil názor, se určitě hovořilo i o jiných dalších věcech a evidentně oba dva nemají zájem komplikovat si vztahy. Pan prezident jde de facto do posledního roku svého mandátu a před vládou Petra Fialy stojí tolik problémů, že si ještě zatěžovat řešení těchto problémů nějakými zásadními spory s prezidentem by bylo sebevražedné. Je to vyústění nějaké situace, o které se nepochybně v nadcházejících měsících budeme dozvídat víc.

Rok 2021 byl bohužel stejně jako loňský ve znamení covidu. Letos bylo hlavním tématem diskuzí očkování, Tečka, která se nestala tečkou, a mnoho dalších diskutabilních věcí. Koncem listopadu jste například na Facebooku napsal: „Pravděpodobné omezení otevírací doby v restauracích a hospodách, kam už nyní mohou jen očkovaní a po prodělání choroby, je příklad intelektuálního počinu zoufalých amatérů. Tečka.“ Těch podivností je však mnohem a mnohem více. Třeba, že odcházející vláda schválí povinné očkování u starších lidí a některých profesí a nová to chce zrušit. Divíte se, že lidé z toho mají chaos v hlavě?

Hlavní leitmotiv celé koronavirové krize ukázal, že vláda a opozice nenašly k sobě cestu, aby pandemii vyřešily ve prospěch lidí. Už od samého počátku byl přístup vlády, premiéra Babiše, politický. Byla jasná snaha urvat na tom politické body. Druhá věc je, že až na výjimky politici příliš neznají problematiku krizového řízení. Také proto to tak vypadalo, a nejen na úrovni vlády, ale i krajů, kdy někteří hejtmani v poslední době křičeli, ať vláda vyhlásí nouzový stav, zatímco oni klidně mohli vyhlásit stav nebezpečí, což jim Krizový zákon 240/2000 sbírky umožňuje. Do pandemie mluvila spousta lidí a ti jednoznačně všechny občany mátli. Velkou chybou bylo to, že vláda místo toho, aby zvolila občany jako partnery k dialogu, přistoupila na trend brutálního strašení. Vidím vědce s podlitýma očima krví, jak strašili lidi mrazáky plných mrtvol. To mi přišlo naprosto nezodpovědné a to bude jeden z dalších dopadů na psychice, který si poneseme asi ještě hodně dlouho.

Další věcí je, že stát nepomohl lidem příliš mnoho. Byli jsme dobří, když jsme šili roušky. Pak, když nakoupili za obrovské prachy kdoví co z Číny, tak roušky přestaly být dobré a museli jsme si koupit respirátory. Fajn. Třeba jsou lepší než roušky, já nevím. Co mi hodně vadí, je to, že my, co jsme se chovali jako řádní občané - tedy žádní antivaxeři ani antirouškaři -, udělali jsme, co stát po nás chtěl, abychom se očkovali, a já se po prodělaném covidu a očkování teď dozvím, že když si nedám třetí dávku, přestože mám vysoké protilátky (nechám si je měřit každé tři měsíce a neklesají mně vůbec), tak budu obsazen do role antivaxera, kterému přestane platit očkování s tím, že argument je takový - umírá nám hodně lidí, nemáme čas to zjišťovat. To je sice hezké, ale já si nemyslím, že moje zdraví je věc státu. Moje zdraví je věc moje. Aby se všichni očkovali jenom proto, že nemáme čas všechno zjišťovat, mi opravdu nepřijde jako správný přístup.

Vlastně v celé covidové pandemii se neustále mění pravidla. Nejdřív jsme hráli na dvě branky a dva poločasy, teď na tři branky a tři třetiny. To se mi opravdu nelíbí. A to poslední, že jedni něco schválí a druzí to zase zarazí, co k tomu říci. Normální člověk z toho musí být zmaten a musí mu být zřejmé, že když politici se nejsou schopni dohodnout, tak to asi nebude tak velký problém. Poslední pikantérii, kterou k tomu řeknu, který vůl vymyslel očkovat dobrovolné hasiče povinně. To jsou lidé, kteří žijí na venkově, na okrajích velkých měst. Jsou velmi prospěšní a dělají to dobrovolně. My jim teď řekneme natvrdo, že budou muset, to mi přijde hodně zvláštní.

Jakou vidíte roli médií v pandemii?

Média řešení pandemie nepomohla. Přinášela jenom samé drama, burcovala lidi do strachu. Veřejnoprávní Česká televize zvala jenom ty, kteří se hodili do oficiální linie. Ti, kteří měli jiný názor, byli dezinformátoři. Takto se dá udělat motto České televize - máš-li jiný názor, jsi dezinformátor. Platíš koncesionářské poplatky, abys ses mohl dívat na toho, koho ti předkládáme, ale my ti předložíme jenom toho, koho my uznáme za vhodného, a je-li tu někdo s jiným názorem, tak toho tam nepustíme. Role médií nebyla podle mě vůbec šťastná a komunikační strategie vlády nebyla vůbec dobrá. Uvidíme, jaká bude u nové vlády. Paní ministryně Langšádlová se nám snažila v jednom interview říci, že to bude o strategické komunikaci. Jen nám nebyla schopna říci, co to vlastně bude znamenat.

Další velmi nepříjemnou záležitostí jsou pro řadu lidí stoupající ceny energií a podle odborníků má být ještě hůře. Vliv na to mají zelené evropské snahy, v nichž je zvláště aktivní sousední Německo, které odpojuje své funkční jaderné elektrárny. Do toho se dozvídáme, že poté, co skončíme s uhlím, se má od roku 2040 v EU přestat topit i plynem. Co si o tomhle myslet?

Ještě budeme škrábat prstíkem a budeme říkat Mutti Merkel, vrať se, protože to, co vychází z Berlína v této době, je opravdu na pováženou. Německo sází všechno na obnovitelné zdroje. Loni v Severním moři foukalo nejméně za posledních 20 let a nikdo neví, jestli to bylo vlivem klimatické změny, nebo jen rozmar počasí. Samozřejmě Německo, které odchází od jádra, nebude koukat, jak si Česko dostavuje - z mého pohledu správně - Temelín a Dukovany, a že můžeme mít velké problémy. Pokud budou Němci úspěšně dál hrotit protiruskou hysterii, pokud jde o ukrajinský spor, může se taky stát, že bude problém s Nord Streamem a že plyn do Německa a částečně i k nám nemusí chodit. A že Rusové zdražují plyn? Zdražují ho i Norové a Katar. Všichni se chovají tržně.

Prohlášení nové ministryně životního prostředí, že odejdeme od uhlí už v roce 2030, je šílenost. Původně jsme měli odejít v roce 2038, potom Zelení se zoufalým Hamáčkem to v předvolební agitce chtěli zkrátit na 2034. A teď 2030. Do té doby nebude postavený ani plot kolem Dukovan či Temelína, když to trochu přeženu. Pak nebude otázka, jestli je elektřina drahá - to bude v každém případě -, ale jestli vůbec bude. Měli bychom se skutečně v Evropské unii spojit s těmi, kteří mají na Green Deal obdobný názor, proti těm, kteří ho prosazují za každou cenu. Jsem pro to, abychom žili v dobrém životním prostředí. Ale my se tady zblázníme a jiné velké země budou vesele čoudit. My to tady budeme čistit a Indie, Čína, Rusko budou dál vesele spalovat, tak nevím, jestli je tohle rozumný přístup. Měli bychom najít nějakou rozumnou střední cestu. V každém případě neustoupit od jaderné elektřiny jako součásti našeho energetického mixu. Pokud ustoupímě, tak jsme skončili.

„Jsem zastáncem dialogu s Ruskem, pokud jde o bezpečnost v Evropě a členství Ukrajiny a Gruzie v NATO. Požadavek Moskvy, aby Aliance potřebovala souhlas Putina k tomu, kam budou přesouvána alianční vojska na území členských států považuji za absurdní,“ uvedl jste na sociálních sítích. Ale také že: „Děsí mě současná verbální hysterie ohledně Ukrajiny z obou stran. Kdo opravdu chce válku s Ruskem kvůli zemi, kterou ovládá 12 rodin oligarchů, která ani v nejmenším nesplňuje kritéria členství v NATO, a to i vlivem negativního rozvracení ze strany Moskvy. Bude Evropa bezpečnější, když nebudeme brát ruské námitky vážně?“ Jak je to tedy se vztahy s Ruskem, nejsou zbytečně až moc vyostřené?

Už od roku 2008 bylo zřejmé, že Rusko Ukrajinu neskousne. Ne kvůli tomu, že by mělo imperiální ambice a chtělo se vracet do střední Evropy. Ukrajina je však ve vnímání Ruska něco jiného. Zjednodušování, že Ukrajina má prozápadní tendence, je nepřesné. Část určitě ano, druhá část ne. Bez ohledu na to, co si myslí občané Ukrajiny, takto to tlačit se moc nepovedlo. Jsem pro to se s Ruskem bavit o bezpečnostní architektuře v Evropě. Klást si otázku, že kdybychom skutečně zajistili Ukrajině statut, který jí bude opravdu garantovat bezpečnost od všech hráčů a zůstane mimo Severoatlantickou alianci, pokud Rusové skutečně takto negativně vnímají její možné členství, že možná bychom byli v Evropě bezpečnější. Britové a pár dní předtím i Biden řekli, že vojenský zásah proti Rusku kvůli Ukrajině je nemyslitelný. Uvědomují si, jaká mela by to byla.

Je to zajímavé - někdo říká, že jsem proruský, a někdo zase, že protiruský. Tak já nevím, jaký jsem. Snažím se to vidět objektivně. Na druhou stranu, aby Moskva mluvila do toho, jestli proběhne na pardubickém letišti nebo v Náměšti nějaké cvičení britských a českých pilotů, nebo že se v Maďarsku uskuteční spojenecké cvičení, to si nemyslím, že bychom měli připouštět. Ale zase pak logicky když někdo s obavou vidí narůstající počet sil ruské armády na společné hranici s Ukrajinou a my je za to kritizujeme, tak oni říkají - je to na našem území. Dostat situaci do toho, že vznikne nějaká válka v Evropě - a je jedno jestli velká nebo omezená -, potřebujeme skutečně nejméně. Bez dialogu a bez uznání některých námitek Ruska to nepůjde. Myslím, že to řada západních zemí ví. Dokonce ví, v jakém stavu je Ukrajina. Ví, že je rozpolcená. Názorově i etnicky. Ale jak z tohoto vyjít tak, aby obě strany mohly prohlásit, že vyhrály, když ta druhá si nenadiktovala něco víc, bude složité.

Myslím, že Rusko v souvislosti s celým tímto dealem by mělo Ukrajině kompenzovat Krym. Oni ho nevrátí, ale měli by ho kompenzovat. Měli bychom si uvědomit, že precendenty tu už byly, pokud jde o Kosovo a podobně. Není ani v ničím zájmu ostrou protiruskou rétorikou tlačit Moskvu do náručí Pekingu, do nějakého spojenectví. Bylo by dobré si uvědomit, že některé věci, které udělala Aliance z hlediska mezinárodního práva, dnes stále zní Rusům v uších. A to je bombardování Srbska, aniž by k tomu byla jakákoliv rezoluce Rady bezpečnosti OSN, kdy se Aliance moc neřídila svojí chartou, že bude vše řešit mírově. Byla to velká chyba, byť chápu, že tehdy někdo mohl mít pocit, že Slobodana Miloševiče nelze zastavit jinak než bombardováním.

Na druhou stranu jednostranný výklad toho, co se dělo v Srbsku a v Kosovu velmi silně podpořila CNN s dalšími velkými médii. Došlo dokonce k tomu, že se toto bombardování nazývalo humanitárním. Tady byl velký problém v tom, že to nemělo žádnou rezoluci Rady bezpečnosti OSN a že Aliance se vydala cestou, kterou se vydat dle mého soudu neměla. Teď možná vidíme tu ruskou reakci právě proto. Měli bychom si opravdu položit otázku, proč nás Rusové považují za největší nepřátele - myslím Alianci - když my říkáme, že nechceme nikomu ublížit. Politika by se měla dělat víc rozumně a bez kompromisů to nepůjde. Nebo se dostaneme do nějakého válečného konfliktu, který si nikdo nepřeje. Jsem si téměř jist, že ani Rusko nechce válčit na Ukrajině. To v jeho zájmu také není.

Ptal se Oldřich Szaban, PL, 29.12.2021