Emanuel Macron, terč nenávisti francouzské levice, je patrně hlavním představitelem jediné současné a zároveň relevantní ekonomicko-politické pravice v Evropě. Ustál levicové běsnění ulice, které trvalo více než rok (Žluté vesty), neuhnul a neotočil jako náš mluvka Václav Klaus před prvním zdivočelým odborářem a podobně, no a pokračuje v nutných, ale nepopulárních reformách navzdory odborům i celému levicovému spektru, do kterého samozřejmě počítám i kolektivistické národovce. Jeho posledním zásekem, jenž rozpoutal masivní demonstrace odborů, státních zaměstnanců a levice, byla reforma důchodového systému ve Francii. Naši voliči by ho zase měli do nebes vynášet za skutečnost, že zachránil budoucnost jaderné energetiky v ČR a podařilo se mu zařadit jadernou energii mezi čisté evropské energetické zdroje.

Podobný boj o valorizaci práce a o zmenšení počtu lenochů žijících na úkor nás všech vede i italská premiérka Giorgia Meloni. Ta si zase vybrala datum svátku práce k tomu, aby přišla s tzv. balíčkem práce, jehož cílem je liberalizace pracovního trhu. Vládní balíček obsahuje celou řadu nejrůznějších opatření motivující občany k práci a zaměstnavatele k tomu, aby se zaměstnanci uzavírali dlouhodobé pracovní smlouvy. Má ovšem i další stinnou stránku, ze které mrazí každého správného italského levičáka, pokouší se reformovat tzv. občanský příjem, tedy sumu peněz (500-630 € plus 280 € příspěvek na nájem) na kterou má nárok každý, jenž nepracuje a válí si šunky doma u televize s bednou lahváčů u pohovky. Nikoli zrušit, což bylo původním záměrem, ale pouze reformovat, tedy zmenšit počet příjemců oné sociální dávky. Od prvního září bude tento sociální příjem odebrán každému, kdo za určitých podmínek odmítne platnou pracovní nabídku. Jedná se ovšem o Itálii, na to se nesmí zapomínat, vynalézaví Italové jistě najdou desítky způsobů, jak se tomu všemu vyhnout, aby mohli v klidu dál ležet na kanapi a o dávku nepřijít.

Proč o tom píši? Docela rád bych razantně seškrtal mohutně přebujelý sociální stát, snížil důchody, zkrátil bych ten komunistický přežitek mnohaleté placené mateřské dovolené na pár týdnů, jak tomu je třeba ve Francii (práce šlechtí, netřeba se roky povalovat doma za peníze daňových poplatníků), hustě proškrtal celou sociálku, reformoval podporu v nezaměstnanosti pro líné nefachčenky, prostě maximálně osekal mandatorní výdaje. Pak bych snížil platy politikům, soudcům, no a vlastně všem státním zaměstnancům, a vybudoval bych moderně vyzbrojenou armádu nejraději jadernými zbraněmi. A je to. Tak je to jednoduché.

Tyto nutné reformní kroky jsou však u nás v ČR naprosto nereálné a zcela neuskutečnitelné. Uvědomuji si, že by se jednalo o okamžitou politickou sebevraždu. Chybí k tomu lidský materiál a to jak na straně politiků, tak na straně voličů. Stačí si vzpomenout na nápad Topolánkovy vlády, jak by se dalo ušetřit třeba tím, že se zaplatí třicet korun za návštěvu doktora. Taková maličkost, řekl by jeden, to musí uvědomělí občané přivítat s nadšením. Ale co se nestalo, sociální demokraté okamžitě ucítili příležitost, ihned vyrazili do protiútoku a slíbili, že pokud vyhrají volby, tak to zruší. No a samozřejmě, že sociální demokraté vyhráli volby a zrušili to.

To je prostě realita. Nemá cenu si něco nalhávat. Pravicová politika v Evropě je nereálná utopie a relevantní pravicové strany v Evropě neexistují. Podívejte se třeba na Británii s jejich zelenou konzervativní industriální revolucí a podobně…

Ale vraťme se zpět k nám do ČR. Je u nás při hrozivé existenci té obrovské voličské masy třicetikorunáčů vůbec možné, aby někdo provedl nějaké alespoň náznakem pravicové reformy, které by vedly k šetření a omezení do všech směrů bobtnajícího státu? Podle mne není. Věčný rozhazovač z cizího Andrej Babiš je navíc za dveřmi a erár pro něho představuje samozřejmě něco úplně jiného, než jeho peníze a jeho firmy, ve kterých zaměstnanci dostávají menší plat než výše důchodů, kterou navrhuje ke zvýšení.

Viděno prizmatem skutečně existující reality je onen Fialův konsolidační vládní balíček vlastně takový malý český politický zázrak. Jak je vůbec možné, že se k něčemu tak sebevražednému vláda vůbec odhodlala, když reakce se dala očekávat? Gottwald-Okamura vyhrožuje generální stávkou, odbory jsou ve stávkové pohotovosti, celá levice je z toho úplně na palici a všechny lobistické skupiny, kterých se tato finanční nepříjemnost dotkne, lobují za speciální výjimku. Jsem docela zvědavý, jak to všechno dopadne. Petr Fiala sice doufám není měkký Václav Klaus, ale uvidíme, těžko číct.

V novém songu, jenž bude součástí delšího celku o slovanském Bohu Radegastovi, se mně podařila zajímavá věc. Slova jsou napsána česko-anglicko-francouzsko-německy a přechody z jednoho jazyka do druhého se rýmují bez toho, aby to nějak narušilo smysl a obsah textu. Dalo to dost práce, ale povedlo se to.