20.10.2019 | Svátek má Vendelín


RADAR: Radši sebevědomou atlantickou kondici ...

7.10.2008

... než protiruskou hysterii

Mírně chaotická debata a téměř hysterické reakce některých novinářů a politiků na zpravodajské informace o snaze ruských služeb zamezit schválení amerického radaru, ukazují na chabý fundament naší příslušnosti k atlantickému společenství, přinejmenším pokud jde o ony novináře a ony politiky. Jsou ale Rusové opravdu ante portas? Pokud ano, proč?

1. Sdělení našich kontrarozvědných služeb není překvapivé. Je potvrzením toho, co odborníci nejen tušili a předpokládali, ale co sami Rusové v uniformách i bez uniforem nahlas říkali, a to že se jim záměr umístit protiraketový radar u nás nelíbí a budou proti tomu přijímat aktivní obranné kroky.

2. Rusové nemají příliš přímých nástrojů jak rozhodování ovlivnit, vyjma diplomatické aktivity vůči Američanům, Polákům a nám, což činili a činí. Proto zjevně využívají aktivních nepřímých nástrojů, kterými je ingerence do veřejné debaty a politického procesu zejména u nás. Mají s tím poměrně velké a dlouhé zkušenosti od 80. let, kdy Američané rozmisťovali rakety středního doletu v západní Evropě a v řadě zemí došlo k vzedmutí veřejného mínění a demonstracím proti takovému kroku. Kreml tehdy přímo i nepřímo podporoval jak oponující organizace a politiky, tak vstupoval nepřímo do veřejné debaty, mediálních aktivit apod.

3. Ať již tomu budeme říkat lobbování, PR nebo podpora opozičních aktivistů či organizací, jsme otevřená demokratická společnost a pokud nedochází k porušování zákonů, je vše spíše otázkou informační transparentnosti a souboje o veřejné mínění. A můžeme klidně vědět, kolik je zde vlivových agentů či zpravodajců s diplomatickým krytím, ale těžko jim mohou v takové činnosti bránit kontrarozvědné služby nebo vláda jejich vypovídáním. Hučet do novinářů či občanských aktivistů své názory zde může kdokoli, od Koženého a Krejčíře přes hysterické protiněmecké povykování některých domácích politických veleduchů až po agenta Falmera, který má ve věci radaru a atlantické vojenské spolupráce takový veřejnoprávní mediální prostor, o kterém by se jeho řídícím důstojníkům ani nesnilo - pokud se jim o tom dosud aktivně nesní. Proč tedy ne třeba Putin nebo jeho diplomati či agenti, kteří slouží ruským zahraničním i domácím politickým zájmům? Že to nejsou naše politické a bezpečnostní zájmy, není jejich problém.

4. A jak se můžeme bránit? Platí, že pokud je společnost jasně nasměrovaná ve prospěch toho či onoho bezpečnostního projektu a pokud je kompaktní ve své atlantické bezpečnostní orientaci, jen těžko lze dosáhnout obratu ve veřejném mínění a jen těžko lze prostřednictvím ovlivňování veřejného mínění proti atlantické spolupráci zkomplikovat rozhodování a hlasování parlamentu. Přinejmenším pokud v parlamentu sedí politici poplatní veřejnému mínění.

5. České veřejné mínění je ve věci protiraketové obrany dlouhodobě rozštěpené a dlouhodobě většinově naladěné spíše proti tomuto systému s určitými kondicionály pro změnu ve prospěch projektu. Tyto kondicionály ovšem nedošly naplnění, a proto se naladění české veřejnosti proti projektu nezměnilo a je dlouhodobě stabilní.

6. Problémů v kultivaci politického a veřejného prostředí, v kterém se protiraketová obrana u nás ocitla, je celá řada. V prvé řadě, a to již na počátku v létě roku 2006, došlo ke zřetelnému posunutí veřejného mínění výzkumem a medializací dříve, než se vláda stihla vytvořit a zaujmout aktivní pozici. Někdo byl prostě rychlejší a našlo se médium, které tuto práci vykonalo. V druhé řadě, zatímco se Rusům daří zdůrazňovat, že jde o ryze americký projekt obrany – a Američané jim v tomto ohledu nepochopitelně a naivně asistovali dost dlouhou dobu – nepodařilo se české vládě ukázat a komunikovat připravený plán importu amerického projektu do prostředí a obrany NATO. A konečně, zatímco Rusové tvrdošíjně nastolovali dojem, že systém je obrácen proti nim a narušuje geostrategickou rovnováhu, a hráli tak na nezhojené stereotypy bipolární studené války, komunikační strategie české vlády se zaměřila na zdravotní bezúhonnost zařízení, tlumení obav z toho, že zařízení sníží naši bezpečnost a jen nevýrazně odkrýváním skutečných obranných a diplomatických kroků vůči íránskému nukleárnímu a raketovému nebezpečí.

7. Ze všeho největším problémem a příčinou možného hloubkového dopadu vlivu ruských zpravodajských služeb není jejich případná podpora občanským aktivistům, ale naprostý rozvrat vnitropolitického konsenzu v této strategické otázce, a naopak převážení totální vnitropolitické konfrontace s využitím libovolných nástrojů a argumentů, národní bezpečnost nevyjímaje. U nás neprobíhá bezpečnostní debata nebo třeba i hádka o strategických otázkách, u nás probíhá snaha o ničení politického oponenta, v které je radar jen pasivním nástrojem vnitropolitického boje. Obrana se neřeší, jde o to, čím vším lze oponenty mlátit do hlavy a jejich voličského zázemí.

8. Při pohledu na totální konflikt a válku hlavních politických rivalů v otázce vstupu ČR do systému protiraketové obrany je patrné, že ruské služby si mohou klidně dát ruce za hlavu, nohy na stůl, a v poklidu pozorovat, jak si hlavní politické strany rozvrátí vlastní veřejné mínění až k základům atlantické shody. A je třeba poznamenat, že existují indicie, že tento vnitropolitický konflikt je daleko hlubší a zásadnější, a to bez přičinění zahraničních služeb, ale s hlavním přičinění našich ústavních aktérů. Bylo to patrné na válce v Gruzii, bylo to parné na uznání Kosova, je to patrné na dění okolo Lisabonské smlouvy a bude to patrné i v dalších otázkách. Nikoli Evropě, nikoli Rusku, ale sobě si geopolitiku osladíme rozeštváváním vnitropolitického konsenzu a geopolitického naladění společnosti. Stupidní protiamerickou rétorikou na jedné straně a nafukování nepřítele v obnovujícím se ruském expanzionismu na straně druhé je to, čím nás česká politika krmí. A nic nepotřebují ruské tajné služby a jejich exponenti v Kremlu tolik jako Čechy povykující protiruské nebo protiamerické slogany po Evropě.

9. Jedním z důvodů neúspěchů v posilování naší západní geopolitické identity je, že bezpečnostní otázky zůstávají nadále zcela a možná stále více uzavřeny ve vnitropolitickém dialogu politiků, úředníků a handlování lobbistů. Jejich oddělení od odborné i laické veřejnosti se prohlubuje. To je samozřejmě riziko. Rozhádaní politici nejen plodí rozštěpené veřejné mínění, ale jsou ideálním prostorem pro zpravodajské hry a ovlivňování politických rozhodnutí skrze mediální manipulace i politické tlaky. A obojího tady zřejmě máme více než dost. Pokud si vláda i opozice neuvědomí, že těmto věcem opravdu nedokáží zpravodajské služby čelit za rámec varování, pokud nevytvoří dostatečný prostor pro analytický, byť kritický domácí bezpečnostní dialog, budeme se nadále pohybovat sestupnou spirálou handlování poslanců, politických kšeftů lobbistů a komunikačních agentur, dokud se opravdu neobjeví český Haider nebo dobře řízený agent s pevným šloufem do Kremlu. Bezpečnost není pancéřovaná limuzína, bezpečnost je trvalé snažení a trvalá schopnost veřejnosti udržet si geopolitickou orientaci i odolnost vůči manipulacím, hrozbám a rizikům.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6 a autorově blogu na www.aktualne.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.