Stačilo by jeden jediný roček počkat a mohli bychom mluvit o pěkné tradici s periodou čtvrt tisíciletí. Ano, před 249 lety táhli rozhněvaní sedláci na Prahu a nedaleko Chlumce nad Cidlinou od silnice vidíme pomník vztyčený na trvalé připomenutí – teď si vyberte, jejich odhodlání nebo jejich porážky. I do lidové slovesnosti událost vstoupila a říkalo se „dopadli jsme jak sedláci u Chlumce‟. V naší rodině se ujal komentář k jakémukoli nadstandardnímu fiasku „sedláci u Chlumce, náš vzor‟. Vzpomněl jsem si na pomník a pořekadlo při pohledu na reportážní fotografii vygenerovanou umělou inteligencí. Zachycovala vjezd kolony protestních traktorů českých sedláků na Klárov. Pamětihodné to místo, ten Klárov. Sídlo vlády tvoří jeho východní hranici a je odsud vidět Hrad. Na té futurofotce je vše krásné a barevné, vyleštěné traktory, rozvinuté prapory, jednomu traktoru sice chybí kolo, ale i to patří k rukopisu AI: jeden prst navíc nebo o jedno kolo méně, důležité je obsah a emoční náboj.

Mýlíte se, pokud si myslíte po přečtení prvního odstavce, že hněv zemědělců zlehčuji. Když se dnes hněvá prakticky každý, když se předseda vládní strany veřejně hněvá na vládu, v níž dělá místopředsedu, proč by se neměli hněvat zrovna sedláci? Jinde je to běžné. Ve Francii se hněvají permanentně, ale vlna hněvu dolehla i do klidného a kdysi (nedávno) okázale bohatého Německa, proč by se měla zastavit o hradbu Krušných hor? Brzy se dočkáme reálných fotografií z Klárova.

Pokud sedláci dorazí právě tam, Petr Fiala na ně s pravděpodobností splývající s jistotou nepošle vojsko a nevrátí se domů se zadnicemi rozšlehanými karabáči. Slávky a protesty nejspíš najdou naplnění. U nás je to zvykem. Jsou jen výjimky, jako byla nedávná stávka školského personálu, ale ta pozitivně nedopadla, protože se jaksi nevědělo, proč se stávkuje. Teď už se to ví, proč by se mělo, ale nestávkuje se, protože už je odstávkováno.

Je předčasné odhadovat, jakou Fialova vláda přichystá uklidňovací náplast, nejspíš to budě nějaká dotace z vypůjčených peněz. Obecně ale mají sedláci napříč Evropou společný zdroj pro svoji trpkost: všeobecný růst nákladů spojený s ambiciózními cíli Zeleného údělu. Tak se to skutečně uvádí, ambiciózní cíle. Slovo ambiciózní bylo v našem slovníku vždycky, obvykle ve spojení se ctižádostivostí na hraně společenské únosnosti. Dřív by nikoho nenapadlo například říct, že si Tomáš Baťa vytkl ambiciózní cíl proměnit prťáckou ševcovinu v prosperující průmyslové odvětví. Nebo že náš císař Ferdinand pojal ambiciózní plán vybudovat v monarchii železniční síť. Takže si myslím, že pokoj nastane ve Francii i u nás na Klárově, až slovo „ambiciózní‟ vystřídá pojem „realistický‟. K tomu ale vede dlouhá cesta, takže se těch sedláků na Klárově dočkáme možná opakovaně.