Ó ano, dezoláti. Na nedělním Václavském náměstí byli k spatření např. vyprahlí tvrďáci s nenávistí ke všemu a všem, zlobní starci žijící v minulosti, rázní pivaři v kocovině, nejistí mužíčci s vlajkou na rybářském prutu a lahví v ruce, ženy neurčitého věku sedlané démonem hysterie… Bez nich se velké davy většinou neobejdou. Ale v rozhodující míře se jednalo o přirozeně různorodý vzorek našich současníků, o běžné lidi kolem nás, naše sousedy, průměrné Čechy z vesnic a měst. (Podle některých komentářů a výroků zejména mladých lidí by si nezasvěcený, vlastníma očima neinformovaný člověk však mohl myslet, že náměstí bylo svědkem srocení bezdomovců.) Jsou-li tito „obyčejní“ lidé některými politiky a mediálními exponenty nazýváni dezoláty, pak je zcela zřejmé, že povýšení uštědřovatelé takových nálepek opravdu žijí ve svých módních bublinách, za ochrannými blanami papalášství, demagogických výmluv a dobrého bydla.

Vládní garnitura nechápe, jak málo stačí, aby pozitivní skutečnosti (třeba pomoc Ukrajině) byly rychle překryty a zastíněny aktuálními problematickými činy či záměry. Takový je svět, několik podivných úkroků a důvěra mizí: tahanice kolem zvyšování platů ústavních činitelů a jejich dosti zpupná obhajoba (ministr vnitra), opakovaná sebechvála a vyzdvižení trhu jako konečného řešitele inflace (premiér), splasklý balónek šedesáti miliard z mimořádného zdanění v kontrastu s potrhlým nápadem snižování zátěže hazardu (ministr financí). Ve výčtech by šlo pokračovat, těch zbytečných, nečekaných a obtížně vstřebatelných přešlapů je vlastně docela dost…

K veřejnému protestu vyhání lidi do ulic ani ne tak bída (svolavatel akce tady zřetelně přehání), jako pochopitelné obavy z budoucnosti, zejména té ekonomické, obavy z umanutého vedení země, které tomu, co lidé považují za špatné, často jde spíše naproti. A s těmito nelhostejnými lidmi vláda nechce, nepotřebuje komunikovat – jako by to byli teroristé, s nimiž se v moderním světě nediskutuje (koneckonců policejním náturám by se odvázaní násilníci docela hodili pro vyhlášení exemplárních postihů, viz přehnané rozmazávání březnového incidentu u muzea). Přirozeně naštvaní lidé byli novým prezidentem šmahem označeni za ty, kteří přišli bořit. Trochu ukvapené, nesoudné a hlavně zbytečné.

S bohorovností danou relativně dlouhým časem, jenž zbývá do voleb, se mávne rukou nad polovinou Václaváku. Strnulá nevzrušenost lidí, kteří o této zemi rozhodují, je dokladem žalostné, smutné nekompetence, tedy dezolátního jednání. Mají-li být „normální“, fatální odevzdanosti nepodlehnuvší lidé nazýváni dezoláty, pak k dezolátům svého druhu patří i ti osočující, dezoláti opačného pólu.

Místo obcházení nepříjemností by politici v existenčním zájmu měli se svými kritiky začít opravdu jednat, diskutovat a vysvětlovat, neuhýbat, hledat společná řešení. Je to asi zdlouhavé, ale poctivé. Nikoliv zbabělé, nikoliv ponižující. Nedezolátní. Jen tak získají konejšivý hlas a utěšená gesta dobrotivého hospodáře, s nimiž premiér Fiala státnicky předstupuje před veřejnost, charakter neformální opravdovosti. Možná by to přispělo k opatrnému navracení důvěry nezanedbatelné části občanů…