aneb Jak politicky korektně oloupat banán

Když si naposledy příslušné oddělení ministerstva vnitra nechalo v roce 2010 udělat přehled všech právních norem aktuálně platných na území České republiky, dobralo se k impozantnímu číslu 1 milion 600 tisíc kousků.

Kolik máme platných právních norem dnes, to patrně nikdo přesně neví. Ovšem prostou extrapolací časové řady se dobereme někam plus mínus ke dvěma milionům: v roce 1948 jich bylo kolem 50 tisíc, v roce 1989 více než milion, v roce 2009 už milion a půl. Nejen počet právních norem se tedy zvyšuje; také se zvyšuje agilita poslanců, ministerských úředníků, zastupitelů obcí a dalších lidí, kteří mohou právní normy produkovat. A tudíž taky zrychluje tempo přibývání zákonů, vyhlášek ministerstev, nařízení vlády, vyhlášek obcí a dalších útvarů.

Že by to byl jen přirozený důsledek dlouhodobého nárůstu počtu státních úředníků, kteří tak mají k dispozici víc rukou, hlav i času na vymýšlení nových mantinelů, jak zregulovat naše chování? Že by všichni ti lidičkové byli puzeni neutuchající touhou vyladit nám naše zítřky všemi těmi návody k chování do dokonalosti? Nebo spíš potřebují vykazovat nějakou aktivitu, aby odůvodnili smysluplnost existence svých pracovních míst a mandátů? Anebo jednoduše svět – respektive Evropa – se jen nachází v dějinné epoše, která uvěřila, že detailní návod k tomu, jak si správně, politicky korektně a v souladu s předpisy o bezpečnosti práce oloupat banán, je přeci pro společnost mnohem přínosnější než nechat tak riskantní operaci na nás?

Každopádně sotva uvěřitelný počet právních norem má jeden zásadní důsledek: Při nejlepší vůli není možno žít za všech okolností v souladu se zákonem. Abychom totiž dodrželi zákon, předpokládá to, že jej také známe.

Jistě, existují právní normy, jejichž obsah je zcela intuitivní. Že není úplně v pořádku někoho zabít či okrást, asi povětšinou odhadne i dítě, jinak klidně s IQ houpacího koně. Takové právní normy se víceméně kryjí s tím, co je označováno za takzvané přirozené právo, a není problém je dodržovat, i když jejich znění neznáme do písmene. Jenomže takových je naprostá menšina.

Jenomže pak jsou tu i normy, které například popisují, co a kdy smíme jíst – viz takzvaná pamlsková vyhláška. Intuitivní na ní není vůbec nic, už proto ne, že názor na to, co je a není zdravé, se v čase neustále vyvíjí. Někdo vám bude zapáleně tvrdit, jak mléko a sója jsou zdravé, jiný – jako třeba já – je přesvědčen, že obojí je pro člověka velmi nezdravé, protože valná většina populace má jak na kravské mléko, tak na sóju sníženou toleranci. Intuitivnost či celospolečenská shoda veškerá žádná. Abychom se v tu chvíli chovali v souladu s právem, musíme příslušnou právní normu znát.

Samozřejmě můžete namítnout, že co neznám, musím si nastudovat. Ovšem tady vzniká logický problém. Jak si mohu nastudovat něco, o čem nevím, že to existuje? A při existence dvou milionů právních norem je zřejmé, že nikdo nemůže každou z nich znát... Nutným důsledkem tedy je, že pokud nikdo nemůže vědět o existenci všech platných právních norem, nemůže si dopředu zjistit, jak by se měl chovat, nemůže tedy zákony ani dodržovat. A jelikož podle platné právní zásady neznalost neomlouvá, automaticky se tak všichni musíme stát zločinci...

Řešení se zdá nasnadě: Při zavedení jednoho nového slova do právního řádu dvě jiná škrtnout. A při stejné agilitě státu jako za posledních 69 let budeme v roce 2086 tam, kde jsme byli v roce, v němž se chopili vlády komunisté. Je to ale mnohem hůř uskutečnitelné než vyslovitelné. Když jsem o tomhle pravidle už mluvila v minulosti, bylo mi právníkem namítnuto, že prý je to neuvěřitelně – s prominutím - pitomý nápad. A tím důvodem jeho infantilnosti mělo být prý to, že existují různé právní systémy: Některé fungují na principu precedentů, jiné ne. Některé víc vycházejí z obecných zásad, jiné jdou cestou detailního popisu. A náš právní systém je založen právě na detailním popisu dovoleného a zakázaného jednání.

Fajn, beru, ostatně jako neprávník se vždy ráda nechám právníkem poučit. Pak ale otázka evidentně stojí jinak: Není náhodou takový právní systém, který je přímo založen na neustálém kynutí typu „hrnečku, vař“, až se v té právní kaši, co navařil, všichni utopíme, principiálně špatně? Tedy alespoň já s ním mám dost zásadní logický problém.

A pak je tu ještě jeden praktický problém. S analogickým nápadem jako já - typu „jedno slovo dovnitř, dvě ven“ - se v prezidentské kampani oháněl i Donald Trump. A ani on nebyl první politik, který se proti počtu právních norem vymezil. A skutek? Minimálně prozatím utek. Trump tvrdě narazil na odpor dokonce i části republikánských poslanců například při pokusu o zrušení Obamovy zdravotní reformy. Možná to ještě nic neznamená. Anebo to třeba taky lze chápat jako určitou zákonitost: Například ekonomové vědí, že mzdy jsou pružné téměř jen v jediném směru, totiž nahoru. Dost možná je načase formulovat podobnou právní zákonitost: Počet právních norem umí jen a pouze růst.

Vůbec se mi nechce domýšlet, co by to pro naše životy znamenalo, pokud by to byla pravda.