V úterý 14. října 2013 se po internetu rozšířila zpráva, že Městský soud v Praze jako soud odvolací zastavil dne 9. října 2013 v neveřejném zasedání trestní stíhání bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho, zproštěného obžaloby nepravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16.května 2013.

Kriminalizaci Petra Lessyho mají jevově na svědomí dva zlínští policejní důstojníci Bedřich Koutný a Jaroslav Vaněk. Jimi vyvolané stíhání, vedené Generální inspekcí bezpečnostních sborů, posloužilo bývalému ministrovi Janu Kubicemu jako nástroj, který použil k puči na nejvyšším vrcholu pyramidy služebních funkcionářů PČR: k propuštění jinak neodvolatelného policejního prezidenta Petra Lessyho ze služebního poměru a jeho souvisejícího odvolání z funkce, a to bez výsluhy. Nepochybně tím vyhověl Petru Nečasovi, Miroslavu Kalouskovi a dalším politickým pletichářům, jimž byl Petr Lessy trnem v oku od chvíle, kdy vzešel jako politicky nezávislý policejní prezident z výběrového řízení, zorganizovaného tehdejším "véčkařským" ministrem vnitra Radkem Johnem. Jejich projevy nevole šly až do veřejných výhrůžek. Byl to svérázný projev jejich údivu nad tím, co se děje, když se - dle jejich přání - začne policie chovat podle zásady "padni komu padni".

Kubiceho puč neměl jednoznačnou odezvu. Jistě byli spokojeni jeho strůjci, ale celá levicová opozice a Věci veřejné jej odsoudily. Spolek Šalamoun rovnou podal na Jana Kubiceho a jeho souputníky trestní oznámení, které zatím spí na Krajském ředitelství PČR hl.m. Prahy a čeká na probuzení.

Ve srovnání s "velkými" kauzami s politickým pozadím, jako bylo např. řízení proti Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi u Obvodního soudu pro Prahu 5, probíhal soud s Petrem Lessym za poměrně malého zájmu médií. Prospěch z toho měli jeho zlínští pronásledovatelé, jejichž pověst utrpěla díky výpovědím svědků obhajoby těžko smazatelné šrámy: novináři jejich ostudu aspoň příliš nerozmazali.

Byly obavy, že soudce Roman Podlešák vyhoví politické poptávce a pošle pana obžalovaného do vězení, což se nakonec nestalo. Ale i kdyby Petra Lessyho odsoudil, paradoxně by si zasloužil úctu, protože předvedl v soudní síni vynikající výkon. Jeho znalost spisu, pohotovost při vedení jednání a přesnost úsudku byly skutečně vysoce nadprůměrné. Takže by nebylo možné mu vytknout, že rozhodl v neprospěch obžalovaného z nedbalosti nebo podjatosti. Určitě by měl i nepříznivý rozsudek dobře "obutý".

Nicméně nebylo vyhráno, protože stále bylo nebezpečí, že odvolací soud rozsudek zvrátí, což se děje poměrně často. Toto nebezpečí je nyní zažehnáno a Petr Lessy tím má zajištěn úspěch v souběžném správním řízení o neplatnost propuštění. Jeho návrat do funkce policejního prezidenta je v dohlednu. Protože policejní prezident Martin Červíček je neodvolatelný, budou na policejním prezidiu dva policejní prezidenti, což je stav, který zákon nepřipouští. Ministr vnitra bude mít s jeho překonáním trochu starostí.

V této souvislosti vzniknou státu jisté náklady – až do dořešení "prezidentského schizmatu" se budou vyplácet dva prezidentské platy. Mimo to vznikne Petru Lessymu nárok na doplacení platu za celou dobu, po kterou byl nuceně mimo službu.

Možnosti vzniku tohoto stavu si jistě musel být vědom Jan Kubice, který mohl předejít pozdějším potížím dočasným postavením Petra Lessyho mimo službu. Jeho netečnost k hrozícímu nebezpečí odhaluje hloubku jeho trestuhodné neodpovědnosti.

Šťastný konec trápení Petra Lessyho by měl ale být začátkem nesnází pro jeho pronásledovatele. Je na místě přijmout taková opatření, aby si již nikdy nikdo nedovolil dopustit se takového darebáctví, jakým byl Kubiceho puč. Je-li Česká republika právním státem, musí se Jan Kubice odpovídat ze svého jednání a s ním i politici, kteří ho možná k této hanebnosti přiměli. Na prvém místě by orgány činné v trestním řízení měly prověřit míru spoluzavinění Petra Nečase a Miroslava Kalouska, jejichž otevřené nepřátelství vůči Petru Lessymu je nepřehlédnutelné. Zpovídat by se měl také Ivan Bílek, nominant ODS na funkci ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů. V tomto případě připustil zneužití svého úřadu proti policejnímu prezidentovi, nemilovanému Petrem Nečasem a jeho skvadrou. Posléze mě nepřekvapí, opustí-li s ostudou policejní řady oba podněcovatelé Lessyho trestního stíhání.

Soudci ale byli v těchto dnech na překvapení štědří a hned 15. října 2013 vydali další rozhodnutí, jež stojí za pozornost: Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil trest 22 let odnětí svobody, uložený Městským soudem v Praze za objednání vraždy Andraniku Soghojanovi, údajnému předákovi ruskojazyčné mafie. Shodou okolností jsem byl přítomen v soudní budově v den vynesení prvního rozsudku Městského soudu, který byl osvobozující. Budova byla obsazena policejními samopalníky a ostřelovači, kolem nichž osvobozený obžalovaný s dalšími čtyřmi společníky odešli s úsměvem, neboť jako jedni z prvních okusili čerstvého dobrodiní Ústavního soudu ČR: podle jeho rozhodnutí na nepravomocně zproštěné odsouzené nesmí být uvalena vazba, i když se státní zástupce proti rozsudku odvolá. Je to ukázka souzení "ode zdi ke zdi": po zprošťujícím rozsudku v dalším řízení stejný soud uložil trest 22 let a jeho společníkům 8-12 let. Podstatné je, že propuštění odsouzení opustili zemi a z bezpečné vzdálenosti se novým rozsudkům smějí.

Osvobozující rozsudek nad nebezpečným násilníkem není úplně ojedinělý. Účinky moudrého rozhodnutí Ústavního soudu ČR mohou mít v některých případech tragické následky, protože se díky němu mohou na svobodu dostat i vrazi a jiní těžcí zločinci. Proti tomu je přerušení výkonu trestu údajným zlodějům, kteří měli ukrást 74 milionů Kč, nevinná legrácka. Totéž platí o amnestování pachatelů závažných hospodářských trestných činů, kteří byli bezvýsledně stíháni déle než osm let. Únikem zmíněných pachatelů před uvězněním nedochází k ohrožení lidských životů a zdraví. Zatímco bývalou ministryni spravedlnosti Danielu Kovářovou za přerušení výkonu trestu dvěma odsouzeným vláčel bulvár blátem a Václavu Klausovi hrozilo po amnestii ukamenování, Ústavní soud ČR si za nebezpečnější pseudohumánní přístup k odsouzeným hlasitou kritiku nevysloužil. Nejspíš je to tím, že není účastníkem mocenských her, do kterých se zapojují média s cílem tu ostrakizovat, tu velebit politika, na kterého ukážou prstem jejich chlebodárci.