Vzpomínám na svátek Božího těla v Doubravě u Karviné. Bylo to v roce 1948. Průvod šel kolem kostela k jednotlivým oltářům, monstranci nesl pan farář Klisz a baldachýn čtyři doubravští horníci. Z kostela zněly varhany a družičky sypaly na cestu okvětní lístky z pivoněk. Taky já jsem tam měl důležitou funkci. Jako osmiletý ministrant jsem byl vyznamenán obsluhou kadidelnice, kterou jsem v průvodu mával, a šířil tak kolem vůni, považovanou tehdy za lahodnou.

Tu se najednou v sousedním domě zvaném „učitelák“ otevřelo okno a nejen modlitby, ale i kostelní zvony byly přehlušeny hlasitým řevem budovatelské písně, jejíž refrén zněl „vyhrnem si rukávy“. To soudružka učitelka Kadimířová svým gramofonem podnikala právě docela úspěšný pokus o narušení církevního obřadu. Jelikož se to všechno odehrávalo krátce po takzvaném „vítězství pracujícího lidu“, padaly z úst věřících na adresu Kadimířky nelichotivé komentáře. Za rok poté už se průvod nekonal, pan farář Klisz byl zavřen za předčítání biskupského pastýřského listu z kazatelny a učitelka Kadimířová se stala okresní školní inspektorkou. Jenom my ministranti jsme z toho vyvázli bez úhony – stali se z nás pionýři a posléze svazáci.

Před několika dny jsem si vzpomněl na tuto příhodu, když jsem ve zpravodajství zaznamenal, že v Lipníku nad Bečvou prý setkání prezidenta republiky s občany narušil jakýsi darebák, prý snad veteránský disident, pouštěním řvavé hudby z okna. A nepřerušoval tím jenom projev prezidenta, ale zvukovou kakofonií přehlušoval prý i vystoupení starosty města. Ať už drží tento výtečník hladovku nebo třeba absolutní abstinenci, nemůže nikoho přesvědčit o tom, že podle zákona shromažďovacího nemá právo rušit řádně povolené shromáždění asi tisíce občanů.

A dvojnásob mne zvedla ze židle zpráva, že mnozí občané byli pohoršeni. K mému údivu prý nebyli pohoršeni tím kraválem, ale chováním policie, která tomu výtečníkovi spěchala sdělit, že ruší a obtěžuje. Ať mi potom ještě někdo tvrdí, že podobné zprávy nejsou tendenční a zmanipulované!

Kraválista prý dodatečně argumentoval, že pouštěnou melodií byla prý Kubišové Modlitba pro Martu. Ale i kdyby to byla třeba Beethovenova Devátá, bylo to rušení, stejně jako budovatelské písně učitelky Kadimířové na svátek Božího těla v revolučním roce 1948.

Velebná melodie je stejně pochybným argumentem jako zakrývání nelegálních billboardů státními vlajkami. Že prý je státní symbol posvátný. Už je načase podle zákona všechny ty tabule uřezat i s vlajkama.