Těžko říct, proč si Cyril Svoboda nevybral tu pravou příležitost mlčet, když se rozhodl promluvit pro Parlamentní listy o Istanbulské úmluvě. Dlouholetý lidovecký předseda, nyní stále člen KDU-ČSL a zároveň poradce předsedy vlády Andreje Babiše, se poněkud překvapivě pustil do její obhajoby. Nedává to moc smysl. Jako lidovec by měl být proti, jako poradce premiéra, který nemá na nic názor (kromě svých dotací), by měl dělat, že ten problém neexistuje.

Cyril Svoboda se coby právník uchýlil k oblíbené taktice v podobných situacích. Řekl, že vlastně osobně je taky zastánce tradičního pohledu na rodinu („souhlasím s apelem na tradiční rodinu“), ale následně nám metodou právního rozboru vysvětluje, že se vlastně smlouvou pro nás nic nezmění, jen se zlepší postavení žen v Turecku (smlouvu „podepsalo i Turecko, znamená, že platí i pro země, kde je velký vliv islámu, kde je nerovný vztah mezi mužem a ženou, a taky v manželství. Tam může úmluva působit velmi pozitivně“). Samozřejmě, kdo by nechtěl zlepšit postavení žen v Turecku, že… 

Co už bývalý ministr zahraničí nedodá, je jen takový drobný praktický detail, že Turecko podepíše klidně cokoliv, protože se tím jednoduše stejně nebude řídit. A Turecko nemá na svém Úřadu vlády pátou kolonu progresivismu v podobě Odboru lidských práv, který by na aplikaci úmluvy dohlížel. Takže Istanbulská úmluva samozřejmě postavení žen v Turecku nezlepší ani o milimetr, zato poskytne munici zastáncům genderové ideologie v zemích, kde se smlouvy ctí a které mají ve svých státních orgánech nepřeberné množství lidí, o kterých Martin Weiss v týdeníku Echo trefně napsal, že to jsou lidé, kteří si myslí, že „práva deklarovaná mezinárodní dohodou jsou nějak lepší, oprávněnější a lépe zajištěna než jen práva domácí. Pro některé je to víc než jen pohled, ale i politický program, dokonce hlavní politický program.“ „A má to svůj praktický důvod,“ pokračuje. „Vrstvu lidí, jejichž pracovní a kariérní náplň je konstruována tak, že víc předpisů je pro ně vždy líp než míň předpisů.“

Spor o výkladové prohlášení

Cyril Svoboda se ale mýlí i v některých klíčových bodech svého právního výkladu. Upozornil na to Jan Gregor z Aliance pro rodinu. Svoboda například tvrdí, že deformaci právní úpravy manželství, genderové identity, rodiny, sňatků nebo sexuální orientace smlouva neobsahuje. Česká republika totiž činí „takzvané výkladové prohlášení, kde výslovně deklaruje, že úmluva nezasahuje do národní úpravy a vyhrazuje si, že se nebude na národní úrovni upravovat“. 

Jenže podle Gregora (také právníka) výkladové prohlášení nemá žádné právní účinky, tudíž nemůže zabránit aplikaci přijaté mezinárodní úmluvy. „Tento fakt nedávno konstatovala i Benátská komise. Zjednodušeně řečeno, mezinárodní smlouva, jako jakákoliv jiná smlouva, je uzavírána minimálně mezi dvěma stranami. Obě strany musí s obsahem této smlouvy souhlasit a jsou jí vázány od chvíle, kdy nabyde právní moci. V případě mezinárodní smlouvy je právní mocí ratifikace. Pan doktor Svoboda tvrdí, že je možné jednostranně zajistit výkladovým prohlášením, že tzv. Istanbulská úmluva do národní úpravy manželství, genderové identity, rodiny, sňatků nebo sexuální orientace nezasahuje. To prostě z pohledu mezinárodního práva nelze, jelikož pro takovou možnost uplatnění výhrady není v tzv. Istanbulské úmluvě podklad (musela by obsahovat konkrétní článek, který by to umožňoval). Je to jako byste kupoval osobní auto, ale před ověřením podpisu pod smlouvou byste si na jiný list papíru napsal, že je to nákladní auto. Předmětem kupní smlouvy je přesto stále osobní auto a váš list na této smlouvě nic nezmění.“

Další kámen úrazu je samotný pojem gender. Ten totiž český právní řád nezná. V případě Istanbulské úmluvy se jedná o mezinárodní smlouvu, která má aplikační přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Státu proto v případě ratifikace vzniká povinnost provádět veškerá ustanovení Úmluvy s výslovným zákazem diskriminace na základě genderu. Tedy fluidní kategorie, která se může měnit. A to platí i pro soudy, které jsou taktéž povinny jednat v souladu s mezinárodními úmluvami. „To může výrazně ztěžovat aplikační praxi, na základě genderu se může biologický muž považovat za ženu a nárokovat si opatření určené pro ženy (například azylový dům určený pro ženy) na základě Úmluvy.“

A reakci pro Parlamentní listy ukončuje: „Člověk by nad neznalostí mezinárodního práva pana Svobody mávnul rukou, ale pan doktor Svoboda je poradcem pana premiéra pro oblast legislativy. Možná by se měl pan premiér poohlédnout po někom kompetentnějším.“

Není-li to nutné, nic neměň!

Pro zastánce Istanbulské úmluvy je samozřejmě pohodlnější převést spor z pole ideového (kde by museli vyložit karty na stůl) na pole technicistní, kde se jen mává paragrafy a celý spor se degraduje na nesrozumitelnou právní debatu, v jejímž rámci se operuje výkladovými prohlášeními, mírou závaznosti preambule, mírou vlivu Expertní skupiny proti násilí na ženách Rady Evropy (GREVIO) atd. Inu, pokud to pan exministr neví (a to bych se velmi divil), k čemukoliv sebenevinnějšímu se kdy přihlásíte, bude použito proti vám. Říká se tomu hra na „agreed language“ (znění, se kterými jste souhlasili). Pokud jste už jednou souhlasili v jedné mezinárodní úmluvě třeba se zakotvením termínu gender, těžko obhájíte, proč někdy v budoucnu (třeba když půjde o víc) s tím už nesouhlasíte. „Proč jste s tím tedy souhlasili v Istanbulské úmluvě?“ zeptají se pak vždy výborně připravení úředníci Evropské komise. „Protože nám Cyril Svoboda řekl, že o nic nejde,“ budou moci odpovědět čeští vyjednavači…

Z pohledu laika bych proto doporučil držet se několika osvědčených pravidel politiky: „Není-li nutné nic měnit, neměň to.“ „U každé nové právní úpravy se ptej – je opravdu bezpodmínečně potřebná?“ A v případě Istanbulské úmluvy potom: „Pokud tedy úmluva – jak tvrdí její zastánci – vlastně nic nového nepřináší a my jen malujeme čerta na zeď, tak proč ji vlastně vůbec přijímat…?“