Spojím se i s ďáblem, když to bude potřeba. To jsou prý slova Winstona Churchilla z doby začátku 2. světové války. To řekl a……spojil se se Stalinem. S diktátorem, který mu musel být nejen z duše protivný osobně, ale politicky to bylo něco nepředstavitelného. A přesto to udělal. To proto, aby porazil ještě větší, nebo spíš bližší a aktuálnější zlo-nacistické Německo Adolfa Hitlera.

Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale Churchillova slova mě napadla, když dnes vidíme stálá jednání vítěze komunálních voleb na úrovni hlavního města Prahy. Jednání koalice Spolu (toto označení se mi nepíše snadno, protože vždy jsem tvrdila, že do voleb mají jít strany samostatně a koalice se uzavírají až po volbách, ale je jiná doba) s dalšími politickými subjekty, aby prý pokud možno kopírovaly vládní uspořádání. To je sice hezké, ale vlastně proč mají kopírovat? Aby byla kompatibilnější, snazší jednání představitelů hlavního města s vládními politiky? A není politika o schopnosti jednání v rámci demokratických stran kohokoli s kýmkoli? Není urputná snaha o zachování vládního půdorysu vlastně snahou o pohodlnější řešení? Není komunální politika, i když milionového města, trochu přízemnější, to znamená praktičtější, než ta vládní, celostátní? Rozhodně netvrdím, že základní postuláty jednotlivých stran by měly být úplně potlačeny do často zmiňované starosti o chodníky, osvětlení a svoz odpadků. Ale komunální politika zvláště tak velkého města, jakým Praha je, to není jen o těch třech zmiňovaných přízemních oblastech. To je o dlouhodobém směřování více jak milionové metropole, o životě více jak desetiny obyvatel naší republiky, o vztahu k okolním krajům, jejichž obyvatelé se do Prahy sjíždějí za studiem, za prací, za zábavou. Správa Prahy není o židličkách a stolečcích před kavárnami, o koloběžkách na chodnících, o namalovaných pruzích na asfaltu, jak jsme to viděli doposud.

Pražská politika je rozhodování o hodně složitém chodu města, které už tak je znesnadněno členěním na 57 městských částí (22 velkých a 35 malých), z nichž každá hájí svoje mnohdy opravdu malicherné zájmy a zájmečky. A pokud by se členy zastupitelstva hlavního města stali pouze starostové městských částí, je to schůze lobbistů, kde každý lobuje pouze pro to velmi omezené svoje. (Letitý spor o obchvat Prahy je snad tím nejkřiklavějším případem). Ale toto téma je na daleko zásadnější debatu a hlavně je i o odvaze toto téma zvednout, přijít s ním na „pódium“ a najít řešení, které zohlední „specifika“ a zájmy městských částí, ale neznemožní snadnější rozhodování o chodu celého města.

Dnes tedy jde „pouze“ o zajištění nadpolovičního počtu hlasů v tělese s názvem zastupitelstvo hlavního města Prahy. O počtu hlasů, které by měly umožnit vedení města. A pokud si kdokoli myslí, že vedení města pod vlajkou Pirátů bylo úspěšné, ať se snaží o vládní půdorys. Snad nikdo nemůže tvrdit, že poslední čtyři roky by byly hodny opakování. Jak se město posunulo kupředu, kolik stanic metra bylo otevřeno, jak velkých kus obchvatu je hotov, jak se změnily náklady na správu města, jak se zjednodušil přístup občanů k úředním postupům? To všechno jsou otázky, které si musí Spolu před uzavřením koaliční smlouvy na vládním půdorysu zodpovědět. Anebo si musí vzpomenout na slova Winstona Churchilla a spojit se, to znamená uzavřít koaliční smlouvu, třeba s ďáblem. A protože je to faustovské rozhodování, musí si v předstihu zodpovědět otázku, jestli ten ďábel je opravdu tak nebezpečný, jak v daném komunálním měřítku vypadá, nebo jestli by tu čertovskou energii nešlo nějak dobře využít. Pokud si vzpomeneme na pověst o sv. Prokopovi, tak ten zapřáhl čerta do pluhu a oral s ním pole. Toto rozhodování nikomu z vyjednavačů nezávidím, ale čas běží a pomyslná voda stoupá. Další čtyři roky Pirátského vedení by už Praha nemusela vydržet.