Úmrtí Miroslava Macka znamenalo nejen odchod výjimečného člověka mnoha talentů, ale pro veřejnost zejména ztrátu osoby bývalého politika s významnou zásluhou na polistopadovém vývoji. Prosazování občanských svobod v 90. letech uskutečňoval v barvách ODS, jíž aktivně spoluzakládal. Ta by v těchto dnech měla svého významného člena uctít. Jenže realita je jiná. Jeho odchod (i minulý pátek proběhlé poslední rozloučení) přešlo vedení ODS mlčením. Můj text je o zamyšlení, proč tomu tak je.

Hluboký názorový nesoulad mezi Fialovou ODS a tou, na které se Macek aktivně podílel, je léta patrný a nepřekvapující, nicméně to, že nedošlo ani na elementární slušné gesto ze strany současného vedení je zarážející a o současné ODS mnohé vypovídající. Myslím si totiž, že ono ostudné mlčení jasně obnažuje evidentní úzkostné obavy současného vedení z připomínání si autentického pravicového myšlení otců zakladatelů.

Mackovo dílo totiž zcela jasně ukazuje politické priority a směr, kterým se ale ODS dnes rozhodně nevydává. Byl jedním ze zásadních aktérů 90. let, kteří pravicovou, stranicky vyprofilovanou ODS vytesali z beztvarého, nedefinovaného a politicky amorfního Občanského fóra. Tento čin znamenal zásadní přerod z naivní apolitické koncepce občanské společnosti na stranickou politiku v rámci systému parlamentní demokracie. Vydobyté kontury ODS po celou dobu své politické kariéry tvrdě hájil proti všem pokusům je redefinovat. Například během tzv. „Sarajevského atentátu“ byl jedním z aktérů, kteří pravicově konzervativní stranu uhájili proti vlivům „havlistických“ politiků.

Dnes ODS v podstatě směřuje zpět k nedefinovanému „Občanskému fóru“. Kdysi silná strana totiž evidentně dnes nestojí o svou vlastní svébytnou existenci, neboť den za dnem ztrácí identitu v rozmělněném slepenci stran projektu SPOLU, který charakterizují bezobsažná slova „pravdoláskařského“ typu bez jasného politického obsahu. Tvoří jej strany, které by podle svých původních profilací (i když by někdo mohl právem namítnout, jakou autentickou profilaci měla třeba KDU-ČSL či poznamenat, že taková TOP 09 zde svůj progresivistický program naplno úspěšně prosazuje) neměly rozhodně sdílet stejné vidění světa. Mackův odkaz (zahrnující řadu dalších politických úspěchů) je tak zkrátka ostrým protipólem dnešnímu počínání kdysi silné pravicové strany.

Vedení ODS se právem bojí dnes svým členům připomínat jaká strana původně byla. Bojí se zejména těch svých kolegů, kteří ze strany dosud neodešli a tajně doufají v (stále méně reálnou) obnovu staré ODS. Vzpomínání na velké muže jako byl Miroslav Macek je pro ně nebezpečné. Někomu z řad členů strany i veřejnosti by totiž mohlo dojít, že probíhající „havlistická“ revoluce v ODS, kterou současné vedení uskutečňuje, je vlastně gestem pošlapání samotného odkazu výjimečné politické osobnosti jakou Miroslav Macek bezesporu byl.

Pro ty z nás, kteří tento regresivní proces již léta se smutkem sledují a kteří to s pravicovou politikou v ČR stále myslí vážně, musí být Mackovo dílo velkou inspirací. Bude totiž dobrým návodem pro obnovu tuzemské pravice.