Nejprve si objasněme pojmy rituál a symbol. Slovo rituál vychází z latinského ritualis, což znamená obřadný. Slovy obřad, ceremonie, ceremoniál pak označujeme chování založené na tradičních, osvědčených, časem prověřených pravidlech.

A rituály, jak známo, slouží k zajištění správného, úspěšného, opakovaného provedení důležitých činností pro spolehlivé dosažení cíle, jinými slovy napomáhá upevnění daného společenství, v našem případě České republiky. Protože nejsme schopni vše, co označujeme jako duchovní, vnímat našimi smysly, musíme být na věci, které nás přesahují, něčím upozorněni a právě k tomu slouží symboly: vlajka, státní znak, standarty atd. Jak říkají vědci: „Symboly jsou vnímatelnými směrníky na nevnímatelné duchovní skutečnosti.“ A samozřejmě každý symbol má jen takovou moc, jakou mu přisuzujeme, jak se k němu chováme, ale na jehož počátek nedohlédneme.

Taky bychom mohli říci: Kouzlo symbolu netkví v tom, čím doopravdy je, ale v tom, na co symbol poukazuje. A tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: Ti, kdo rituály a symboly uznávají a mají k nim patřičnou úctu, vytvářejí společenství, které může sdílet podobné hodnoty. Rituály a symboly, kam patří i historické místo s mystikou a tajemstvím, proto vytvářejí tmel i naší republiky.

Hovořím o významu těchto dvou slov tak dlouho proto, že pan prezident Miloš Zeman v pondělí 30. července 2018 jmenoval do funkce ministryně práce a sociálních věcí paní Janu Maláčovou, ale učinil tak podruhé v krátké době jinde než v Trůnním sále Pražského hradu, sice na zámku v Lánech. Poprvé jmenoval ministrem spravedlnosti Jana Kněžínka pan prezident ve své pracovně. Bohužel tím občanům signalizuje změnu hodnot i vnímání výkonu ministerské funkce. A tato situace je podtržena i absencí tradičních symbolů, které v Lánech při tomto ústavním aktu chybí. V důsledku jde o symbolické boření významu a úcty tím projevené vůči jedné z nejvyšších výkonných funkcí v době velmi silného ministerského předsedy, což nevěští nic dobrého.

Bývalý dlouholetý mluvčí našeho prvního polistopadového prezidenta Václava Havla Ladislav Špaček hovoří o takovém jmenování jako o pokoutném a na sociálních sítí můžeme zaslechnout názory, že ústup od staleté tradice by jednou mohl skončit i jmenovacím dopisem či e-mailem.

Vzhledem k tomu, že se nerespektování rituálu děje zrovna v době blížícího se stoletého výročí republiky, které by mělo adorovat státnost, tedy tíhnutí občanů ke státu, je možné hovořit o absurditě, ale zároveň to je možné vnímat i jako výstražné znamení.

(Psáno pro ČRo Plus)