Nápad to byl zajímavý. Zeman před deseti patnácti lety býval sice obhroublým, ale inteligentním, silným politikem, s nímž se na zdejší scéně mohl měřit málokdo. Pokud Rusové chtěli využít šance a získat vliv na nejvyšší příčku české politické a diplomatické pyramidy, nemohli sáhnout nikam jinam, než na Vysočinu.

Deset let v ústraní ale udělalo své. Zeman zestárnul, zdraví si podlomil a ač se asi velice snažil, pitím nezmoudřel ani o kousek.

Rusy ovšem neradno podceňovat. Jsou zvyklí pracovat v tvrdých podmínkách a tak i tento úkol byl pro ně velikou výzvou. Nerudného důchodce, i přes jeho hrubosti, opilství, skandály a neslavnou účast v předešlé prezidentské volbě dostat tam, kam si usmysleli – na Hrad.

Et voilà – máme ho tam! Část voličů, kteří stále mají v živé paměti Zemanovy neomalené způsoby, je sice zděšena a má obavy z míry škod, jež by mohl nyní, s mocí přímého mandátu, v podstatě beztrestně páchat, nicméně větší část voličů mu fandí. Buď doufají, že Zeman je stále tím politikem, jakým bývával, nebo si nepamatují nic, ale jednoduše je baví Zemanovy sprosťárničky a škodolibosti.

Párty na ruské ambasádě dva měsíce po prezidentově zvolení byla legendární a prezident si z ní dodnes nic nepamatuje. Jen jakési záblesky, jak mu bylo šoufl tam v té divné komoře s královským bižu.

Brzy se ovšem ukáže, že Zeman jako stratég poněku vypadl z kondice, nemá schopné spojence a těm, které si vybral, nepomohla k získání vlivu v politice ani masivní ruská finanční podpora. Pokus o puč v ČSSD byl tak tragicky amatérský, že darmo mluvit a debakl SPO ve volbách drtivý. Zdá se, že od tohoto momentu Zeman ztratil ambice se nějak významněji se míchat do domácí politiky.

Pravda, pořád se snaží být velice užitečný na mezinárodní půdě a hájit rusko-čínské zájmy. Dělá to ovšem způsobem, který je spíše nešťastný, a než ku prospěchu, vede Českou republiku do pochybné izolace – což je něco, co ani Rusové nemohou chtít a potřebovat.

Ještě mohla zbýt naděje, že prezident Zeman bude moci ze své pozice ovlivňovat veřejné mínění, že citlivou politikou rozptýlí obavy z Ruska a jeho mocenských zájmů, že změní polistopadovou výraznou orientaci české diplomacie směrem na Západ. Nic z toho. Prezident během roku a půl ztratil veškeré zbytky své dřívější reputace a svými ostudnými eskapádami si vysloužil všeobecný posměch. Z Hradu se stala začouzená čtyřková putyka, kde štamgasti míří schválně mimo mušle, zvrací pod stůl a po zdech vyrývají kosočtverce, pardon, pasy. Hradní mluvčí neúnavně žehlí jednotlivá faux-pas, ale marná věc; úcta, respekt a noblesa se ve vztahu k současnému prezidentu momentálně nalézají v hluboké nekompatibilitě.

Být Ruskem, rvu si vlasy. Jedna věc je tušit, že to bude jízda, a druhá sledovat, jak realita překonává veškerá očekávání a permanentně nametený prezident s každým dalším vystoupením zesměšňuje sebe i svůj úřad víc a víc. Pro Rusko začíná být takový „ambasador“ jeho zájmů poněkud kontraproduktivní.