Obojí spolu úzce souvisí: obecná známost je způsobena tím, že se o smlouvě pořád dokola mluví a píše, a nejlépe se mluví a píše o něčem, co nikdo pořádně nezná. Smlouva dnes zažívá svůj mediální comeback. Tím spíš je načase znovu se na ni podívat.

A budeme „jako“ opozice

V nejrůznějších povolebních úvahách čteme o „nové formě opoziční smlouvy“ nebo o „opoziční smlouvě č. 2“. „Při variantě menšinové vlády ODS by měla vzniknout další opoziční smlouva?“ ptali se nedávno jistého politika…

Právě ona snadnost, s jakou je výraz „opoziční smlouva“ přenášen do nových souvislostí, je dostatečným důkazem, že už jsme dávno zapomněli, co v tom dokumentu vlastně stálo. Kdybychom si tolikrát diskutovanou smlouvu přečetli, vůbec by nás nenapadlo jakkoli ji spojovat s „variantou menšinové vlády“, protože s ní popravdě nemá nic společného.

Pro důkladné porozumění „Smlouvě o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“ (dále jen SVYTSTAPOPR), jak se ve skutečnosti jmenuje, je zcela klíčový její šestý článek. Říká se v něm: „Výše jmenované strany se zavazují, že v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny žádná z nich (sic!) nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny.“ Jinými slovy, o nějaké opozici nemůže být vůbec řeč: strana, na níž se dá plně spolehnout, že nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě, není v žádném případě opoziční stranou, ale zcela jednoznačně stranou koaliční.

Marně se ve smlouvě zdůrazňuje, že strana s horším volebním výsledkem má právo (sic!) být opozicí (článek II.), že opoziční strana má právo na předsednictví parlamentních komor (článek III.) a na místa vedoucích kontrolních orgánů (článek V.). To vše je jen verbální mlha, zastírající skutečnost, že smlouvou byla zpečetěna koalice dvou stran: Budeme se jako kontrolovat, ale žádný strach; k hlasování o nedůvěře vládě, potažmo k rozpuštění sněmovny tak jako tak nikdy nedojde, tady to máte černé na bílém. (Nepřekvapí, že strašidelné poměry na ministerstvu vnitra, kde se pokoušejí krýt organizovaný zločin – nebo přinejmenším komplikovat jeho odhalování – mají svůj počátek zrovna v době, kdy se kontrola stala prázdným slovem.)

Komično „lidové demokracie“

Právě proto, že vůbec nešlo o vztah vládní a opoziční strany, se toho v samotném textu muselo o opozici tolik namluvit. A nejspíš právě proto razili autoři této dohody nesmyslný, matoucí název „opoziční smlouva“.

Je skutečnou ostudou zdejší publicistiky, že tento název bez odporu přejala, takže už osmým rokem nedovedeme SVYTSTAPOPR správně pojmenovat. Ve svobodném prostoru nemůže takový nesmysl vydržet věčně, a příští generace budou možná vnímat jen jako zábavnou kuriozitu, že se tu několik let říkalo zastřené velké koalici „opoziční smlouva“ - asi jako se dnes usmíváme nad tím, že si komunistický režim kdysi říkal „lidově demokratické zřízení“.

V tuto chvíli však termín „opoziční smlouva“ žije vlastním životem, a bývá používán dokonce jako ekvivalent pro menšinovou vládu; chybí jen málo, a začneme jej vnímat jako regulérní politologický termín. Tomu nasvědčuje i alibistická snaha označovat menšinovou vládu z let 1996-1997 jako „opoziční smlouvu číslo jedna“. V letech 1998-2002 tu však neexistovala menšinová vláda, nýbrž zvláštní případ tiché koalice: tichá koalice na věčné časy.

Originální řešení

Pleteme-li si SVYTSTAPOPR s menšinovou vládou, znamená to, že nejsme s to vidět celou obludnost tehdejšího „originálního řešení“. Vyvstává rovněž otázka, co potom na té smlouvě všem jejím kritikům tak strašlivě vadilo. Nevadil nakonec samotný fakt, že se Klaus se Zemanem dokázali vůbec na něčem dohodnout? (Jakoby základem politiky mělo být nesmiřitelné nepřátelství, jehož ukončení je tou největší podlostí…)

Pokud by se nicméně oba lídři dohodli na toleranci menšinové vlády, nebylo by na tom nic nemravného; menšinové vlády neznemožňují ani vypsání předčasných voleb, ani střídání vládních a opozičních stran. V oné zapomenuté, osm let staré smlouvě se však nepočítalo se střídáním vlády a opozice, ale s věčnou vládou dvou stran, které si budou jen občas prohazovat ústavní funkce.

Věčné časy samozřejmě nevydržely příliš dlouho a konec kryptokoaliční smlouvy byl možná ještě trapnější než její text. Ačkoli byla podepsána na dobu neurčitou, začaly ji obě strany po pouhých čtyřech letech vnímat jako kouli na noze, které je třeba se zbavit. Nikdy však nedošlo k jejímu vypovězení, neboť i to by bylo uznáním její, třebas dočasné, legitimity. Zvolený postup byl naopak důkazem celé její nemravnosti: o věci se prostě přestalo mluvit, jakoby žádná taková smlouva nikdy neexistovala.

Toto připomenutí nenabízí samo o sobě žádnou radu, co se má udělat zítra nebo za čtrnáct dní. Považuji ostatně za významnější, jak budeme různé polistopadové mezníky hodnotit za dalších osm – nebo osmkrát osm – let. Rozhodně však neprohloupíme, opustíme-li různá matoucí pojmenování co nejdříve.

Bylo by možná lepší dát celému článku název „Zapomenutá tichá koalice“ - a bylo by docela nejlepší, kdybychom jí tak po celé ty roky říkali; pak bych ho totiž nemusel vůbec psát.

Autor je učitel