„Tak mi na úřadě řekli, že napřesrok, a to už říkali loni a tak to říkají furt,“ je jedna z klasických hlášek z možná nejlepší české filmové satiry Bílá paní. Politici řady stran slibují už léta voličům zavedení obecného referenda, která by mělo umožnit veřejnosti vyjádřit názor k zásadním otázkám a konečně zlepšit naši nedokonalou demokracii. Česká republika od roku 1993 zažila patnáct vlád, devět z nich, počínaje vládou Miloše Zemana v roce 1998 a konče současnou vládou Andreje Babiše v roce 2018, slibovalo ve vládních prohlášeních různými slovy to, co vláda Vladimíra Špidly: „zakotvení principu obecného referenda do ústavního pořádku tak, aby o zásadních otázkách vnitřní a zahraniční politiky státu mohli rozhodovat občané přímo“.

Vstup do Evropské unie

Jedno referendum na celostátní úrovni jsme si vyzkoušeli v roce 2004 v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie. Toto referendum bylo jednorázové a mělo minimum svazujících podmínek pro platnost. Občané dnes mají možnost vyvolat krajská a obecní referenda. Krajské jsme neměli žádné. Zajímavé by mohlo být referendum o spojení Královehradeckého a Pardubického kraje do Východočeského kraje. Obecních referend jsme si vyzkoušeli stovky (317), a to i dvou ve třistatisícovém Brně. Zde se také ukázala jedna ze zásadních potíží spojených s referendem, nízká účast vede k jeho neplatnosti (což je právně-logický nesmysl, referendum s nízkou účastí by mělo být samozřejmě platné, ale nezávazné, doporučující). S říjnovými volbami do sněmovny bude spojeno na šestnáct místních referend, například o výstavbě logistického centra (Velký Beranov), výstavbě větrných elektráren (Drnholec), rozšíření těžby štěrkopísků (Tovačov), variantě rekonstrukce křižovatky (Dačice) nebo pokácení části aleje (Slavonice).

Konzervativci vždy proti

Přijetí zákona o obecném referendu na celostátní úrovni slibovaly nejen vlády sociální demokracie, ale i pravicové vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase, i když ODS přijetí obecného referenda vždy veřejně odmítala. Žádný návrh nikdy nezískal potřebnou ústavní podporu. V současné sněmovně leží tři návrhy zákona o referendu od SPD, ČSSD a KSČM. K jejich projednání, natož schválení, se po celé volební období nenašla politická shoda. Politici se neumí dohodnout, zda referendum vůbec potřebujeme a o čem by dovolili lidem hlasovat. SPD a KSČM chtějí umožnit referendum o širokém okruhu otázek, k jeho konání by stačily podpisy 100 tisíc občanů. Návrhy ČSSD, ANO a Pirátů jsou podstatně užší jak co do omezení témat, tak nutnosti výrazně vyššího počtu podpisů. Senátoři ze všech stran tradičně zůstávají ve věci obecného referenda skeptičtí, mnozí i pod vlivem problematické zkušenosti se změnou ústavy v případě schválení přímé volby prezidenta. A bez souhlasu Senátu referendum nebude.

Referenda v zahraničí

Referendum není zázračným nástrojem, zkušenosti s jeho užitím jsou nejednoznačné i v zavedených demokraciích. K demokracii referenda patří, a proto jej také většina demokratických zemí má. Jen v posledním týdnu proběhlo ve Švýcarsku referendum k manželství stejnopohlavních párů a v Berlíně o vyvlastnění bytů, které patří komerčních pronajímatelů. Italové připravují referendum o povolení eutanázie a marihuany. Občané České republiky se přes opakující sliby politiků obecného referenda v nejbližších letech nedočkají.

(kráceno vyšlo v MF Dnes)

Autor je politolog a publicista