V čem spočívá naše současná krize? Tuto otázku v českých dějinách častěji opakovanou si člověk obvykle klade, když neví, kudy kam. To je právě současná situace, pouhé dva týdny před volbami.

Za projev této krize je možné považovat, že nejsou k dispozici věrohodné průzkumy, které by umožňovaly seriózně srovnat vyhlídky kandidujících stran, případně ukázaly trend, ve kterém se pohybují jejich preference u obyvatelstva. Důvodem je očividně fakt, že se agenturám do průzkumů nechce.

Předpovědi publikují zpravidla agentury, které se politickými tématy začaly obvykle zabývat teprve nedávno a zřejmě své výzkumy dělají takříkajíc na koleni. Ty seriózní, které zveřejňují svou metodiku a někdy i zdrojová data, se nevyjadřují, anebo vyjadřují záměrně neurčitě a pokud něco předpovídají, pak nabízejí prognózy, podle kterých se proti jarním odhadům mnoho nemění.

Není se tomu co divit. S možností vstoupit do sněmovny najednou kandiduje deset nebo jedenáct stran a ke všemu je nerozhodných víc lidí, než kdykoli předtím v historii. Z týdne na týden se může stát cokoli. Samozřejmě to nečinnost agentur neomlouvá.

Zároveň neprobíhá kampaň ani zásadní předvolební debata. Strany jako by se nakazily nejistotou a raději moc nevystupují na veřejnost. Bude dobře, když budeme mít své jisté, tedy když dostaneme oněch 10 nebo 20 procent, které nám předpovídaly průzkumy v červnu. Tak si to nekažme neuváženými aktivitami.

Neexistují ani významná témata k názorovým střetům, a všechny strany tedy říkají zhruba totéž. Ilustrativní byla debata o tom, jak španělský stát zasáhl při protiústavním referendu v Katalánsku. Všichni se spokojili s tím, že emotivními slovy odsoudili násilí policistů na občanech, protože věděli, že tím nic nezkazí.

Přitom samozřejmě existuje dost důvodů, proč ocenit pevný postoj španělské vlády, která trvá na vládě práva a snaží se zabránit dobrodružné politice katalánských separatistů. Jenže takový postoj je třeba vysvětlovat, a tak se všichni raději sejdou na úrovni nejvyššího společného jmenovatele. Zvýšit mzdy, vylepšit důchody, postavit dálnice – ve volební kampani se nemluví o ničem jiném než o tom, s čím souhlasí všichni.

Běžný volič tedy zažívá současnou krizi jako určité politické vzduchoprázdno, v kterém se není jak orientovat. Může se ještě tak držet toho, jak mu jsou sympatičtí jednotliví lídři, případně které ještě může označit za nejmenší zlo. Anebo vzít v úvahu dělící čáru mezi tradičními – čili zavedenými – a novými stranami.

Ty zavedené obvykle tvrdí, že hájí hodnoty parlamentní demokracie proti nebezpečným populistům, ty nové zase slibují vylepšení zkorumpovaného systému, nejlépe pořádáním referend a posílením vládní exekutivy. Voliči se tak nabízí jakási osudová volba o budoucnosti tuzemské demokracie.

Potíž je však v tom, že není úplně jasné, v jakých případech jde o novou stranu a kdy už je strana tradiční. Objektivně se nedá říct, jestli hranice, od které se počítá, že jde o novou stranu, činí pět, deset nebo dvacet let.

Krize všeho druhu mají jeden společný rys, že není předem známo řešení, nakonec se však k nějakému výsledku dojde. V naší současné předvolební krizi bude řešením samotné konání demokratických voleb. Lid je suverén, někomu svěří vládní odpovědnost, i když mu strany ani výzkumné agentury při rozhodování nepomohou.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus