Veřejný rozchod Václava Klause s ODS mohl v daný okamžik leckoho zaskočit, samotný přechod od autority charismatické k institucionální však není ničím překvapivým; strana jej prodělává již několik let, a čeká nakonec na každou společnost v popřevratovém období.

Výraz „institucionalizace“ je sice na první poslech protivný (navozuje dojem plíživého nahrazování jedinečnosti rutinou), politicky vyspělá země se však pozná mimo jiné právě podle toho, jak se v ní podařilo institucionalizovat moc, tedy zbavit tuto moc závislosti na konkrétních osobách.

Kachně se nesmí říkat kachna

Odstraňování takovéto závislosti není ovšem krátce po převratu ničím samozřejmým: každý převrat vynese k moci mimořádné osobnosti, které se v nevykolíkovaném terénu cítí jako ryba ve vodě a o žádnou institucionalizaci nestojí. Někdejší program Václava Havla je v tomto ohledu až příliš čitelný: snaha o co nejrozvolněnější strukturu spojená s upřednostňováním „osobností“.

Potměšilý trik s Občanským fórem, které Havel nazýval „prostorem“, „koalicí demokratických sil“ či „hnutím“, vydržel několik měsíců a mnohým nedošlo ještě ani dnes, čím vlastně OF bylo – s přihlédnutím k jeho místním organizacím, vlastnímu programu a samostatné kandidátce – ze všeho nejvíc, totiž novou, formující se politickou stranou. I zde platí: vypadá jako kachna, chová se jako kachna – a je to kachna.

Neuvěřitelně důležití „předsedové čehokoli“ (ČDI, HOS, KDS, KSPO, LA, PEUČM, ROI, SČV…) tehdy pomáhali vytvářet dojem, že OF pouze zastřešuje skutečné politické strany, které se měly teprve po prvních volbách „plně rozvinout“ a které se právě po prvních volbách tiše vytratily. Ironií osudu to byl právě Havel, celoživotní analytik nulové sdělnosti totalitního jazyka, z jehož vůle bylo třeba říkat „strany“ namísto „kluby“, a „hnutí“ namísto „strana“.

Nedáme, raději zbouráme

Necelý rok po převratu se naskytla možnost zbavit hlavní politickou sílu závislosti na svém zakladateli, a přiblížit se tak institucionalizované moci. Václav Klaus se tehdy v situaci rychle zorientoval, nenechal se splést matoucími slovy, viděl, že zde vzniká vlivná a regionálně ukotvená strana, a s pomocí okresů ji snadno ovládl. 17. října 1990 se stal prvním předsedou Občanského fóra. Byl ochoten nadále nezastírat, že se jedná o stranu a přizpůsobit tomuto stavu její organizační strukturu.

Doposud vlivní představitelé OF však nedokázali být loajální k novému předsedovi, respektovat sněm a legitimitu jeho rozhodnutí a vydali se vlastní cestou. S pomocí Václava Havla učinili však něco mnohem horšího, než by byl pouhý odchod: vymohli, že značku OF už nebude smět nikdo používat.

Stručně řečeno: Václav Havel, kazatel „duchovního rozměru“ v politice, zničil stranu, kterou pomáhal vytvářet, jakmile si zvolila vedení, s nímž nebyl spokojen.

Havlova ODS

Na výsledek Havlova činu dodnes není pěkný pohled. Občanskému fóru mohl Klaus klidně předsedat po zbytek devadesátých let (a strana by si nejspíš časem zvolila poněkud civilnější název), nikdy by však nebyl vnímán jako někdo, kdo stranu založil. Navzdory do omrzení opakovaným mýtům to byl Havel, kdo rozbil Občanské fórum, a tentýž Havel je tak i skutečným tvůrcem ODS, jak jsme ji dlouho znali: strany s nekritizovatelným předsedou, považovaným za otce-zakladatele.

Havlovi se ovšem nepodařilo stranu početně příliš oslabit, natož rozpůlit; narychlo vymyšlené Občanské hnutí odvedlo zhruba desetinu členstva a v mnoha okresech vůbec nevzniklo, takže OF se tam pouze přejmenovalo na ODS. Destruktivní postup ve stylu „Nelíbí se mi vedení, zakládám jinou stranu“ byl později používán opakovaně; po OH přišly DEU, US, ED… Na jedné straně přibývalo politických mrtvol, druhá strana se stávala stále sterilnější.

Nejhlubší ranou byl postsarajevský vznik US, za nímž stál opět prezident Havel. Prezident Klaus se kupodivu vydal v jeho stopách; i on by nyní rád oslabil ODS poté, co si nezvolila vedení podle jeho přání. Šlo by z toho vyvodit paradoxní závěr: úřad prezidenta je destruktivním prvkem našeho politického systému, přestože byl zamýšlen jako prvek stabilizační.

Loajalita vůči úspěšným

Celé to nekonečné štěpení jde vlastně proti smyslu politických stran, který Havel nikdy nechápal, a dnes se zdá, že ani Klaus. Politické strany mají především zajistit náročný předvýběr v soutěži o vlastní státní moc, abychom se v den voleb nemuseli přehrabovat tlustým paklíkem hlasovacích lístků; aby volby mohly přinést uklidnění po vzrušující kampani a nebyly jen začátkem cynických povolebních licitací.

K tomuto předvýběru samozřejmě patří loajalita méně úspěšného vůči úspěšnějšímu. Máme ještě v živé paměti senátorku Clintonovou žádající své podporovatele, aby se stejnou energií podpořili senátora Obamu (bez zbytečných řečí o „prostoru pro vlastní stranu“, kterou představí v řádu dnů či týdnů).

Předvýběr je pochopitelně o to kvalitnější, čím více lidí se jej účastní. Zpytovat svědomí by měl tedy každý, kdo je ochoten uplatnit svůj vliv maximálně občasnou návštěvou volební místnosti, ale ve zbylé době ponechává věci svému osudu a periodicky si pak stěžuje, že „nemá koho volit“.

Pokud zde po převratu existovala nadějná politická strana, bylo to Občanské fórum, které se časem přejmenovalo na Občanskou demokratickou stranu. Ani vysoce charismatický muž, který v ní měl dlouhá léta hlavní slovo, nemůže vygumovat naši paměť a vsugerovat nám, že její základní ideou byla obrana iluzorní „suverenity“ a vstřícný vztah k Rusku. Alespoň v jednom ohledu je dnes ODS nadějnější než kdykoli dříve: už nikdy nebude mít nekritizovatelného předsedu.

Odvrátit se od ní nakonec můžeme vždycky, ale teď by stálo za to jí pomoci.

Komu se dnes zdá, že pro něj ODS není dost dobrá, že si nezaslouží, aby jí obětoval trochu času, nechť si vzpomene na její skutečné kořeny, tedy na časy Občanského fóra. Tehdy, na samém počátku, nás spojoval nesouhlas s vládou jedné strany. A ještě před dvaceti lety jsme v jinou vládu mohli jen tiše doufat.

Autor je učitel