POLITIKA: Tuzemské lobbování...
Červencová koncentrace vlivných Čechů v toskánské zemi zaslíbené, „novém Špindlerově mlýně“, předvedla i těm největším optimistům, jak málo čeští politici chápou smysl svého poslání a jak nízkou hodnotu přikládají státu, který buď reprezentují, anebo v blízké budoucnosti reprezentovat chtějí.
Znalci samozřejmě prohlásí, že kvůli takovému zjištění vůbec nebylo třeba čekat až na toskánské léto. A skutečně nebylo.
Dostatečnou ukázkou úděsných poměrů vládnoucích v české politice byla slova samotného prezidenta publikovaná loni v únoru deníkem MF Dnes. S naivitou, hraničící až s prostotou, tehdy Václav Klaus vyložil, že o jeho setkání s lobbistou Andrejem Surňakem v předvečer prezidentské volby věděl snad každý. „Také jsem se s ním sešel v plném hotelu. Když jsme si volali, já byl na jednom místě Prahy, on na druhém, tak jsme řekli, že se sejdeme někde uprostřed. A já jsem plácnul, co třeba tamhle. Neviděl jsem v tom nic utajeného. Politika je přece lobbismus.“
Po takovém vyjádření se už nemůžeme divit ničemu. Lobbismus samozřejmě patří k politice všude na světě, ale lobbisté se nescházejí s hlavami států, nanejvýš s lidmi z jejich úřadu. A už vůbec není možné domluvit si s prezidentem schůzku někde v půli cesty. Jak tehdy připomněl na svém blogu Martin Pokorný, představitel státu vyjíždí v ústrety jen sobě rovným.
Stát je nástrojem zákona a garantem spravedlnosti a pokud by se měl ocitnout v rukou lobbistů, přestal by být státem. Každý, kdo jej chce reprezentovat, musí vědět, jak náročné služby se ujímá a kolik omezení je s ní spojeno. Kupříkladu se nemůže sejít kdekoli s kýmkoli, neboť ztělesňuje státnost mimo jiné i tím, že se musí chodit za ním. Každý lobbista si musí být vědom, že nemluví se soukromou osobou, ale s někým, kdo představuje stát, a že se k němu tudíž musí obtěžovat. Právě proto, že je to stát, a nikoli servisní agentura zájmových skupin.
Když Václav Klaus navzdory obecnému přesvědčení, kterak „zvládl prezidentskou roli“, vůbec nepochopil její smysl, nemůže nás překvapit ani chování ostatních politiků, natož nějaké toskánské fotografie.
Politici se rádi prezentují jako služebníci obce a jako ochránci všemi sdílených hodnot. Hodnoty se však nedají jen tak hlásat, dají se pouze stvrzovat. Teprve svým jednáním může člověk dokázat, že tomu či onomu přikládá nějakou hodnotu: tím, že se vzdá něčeho jiného.
Skutečný politik nám třeba nemůže svým jednáním vzkazovat: Stát pro mne představuje velkou hodnotu, ale lyžovačce ve Špindlu dávám přednost.
Kdo chce být politikem, musí se nejednou vzdát onoho potěšení, jaké nabízí nezávazný potlach typu „Tak jak? A co jinak? Že je tu ale krásně, bať?“ Měl by se raději vzdát i návštěvy jistých zaslíbených lokalit. Pokud mu za to stojí pověst státu. Jinak řečeno, pokud mu za to stojíme my ostatní.
ODS Praha 2