Pan prezident Klaus je svéhlavička. Svým životním předsevzetím (vždy se vyhýbat mainstreamu) mezi jinými přestaviteli států nezapadne. Intelektuálem se necítí, zato trpí typickou intelektuálskou „chorobou“ - nonkonformitou. Nespokojí se s módními trendy pouze pro to, že jsou zrovna „in“.

Klausovo tažení proti ekologistům a evropeistům se dá označit za pověstné a svým věhlasem přesahující českou (pro osobnost Klausova formátu přece jen nedostačující) kotlinu. Bylo by snadné nazvat prezidentovu kritiku přehnaného důrazu na ochranu životního prostředí, jež se pro skupinu aktivistů stala sektářskou vírou, nabubřelou či nemístnou.

Ani výhrady k „hurá“ evropanství opouštějícímu minulost národního státu a upřeně hledícímu do nadnárodní budoucnosti v nejisté přítomnosti si nezasluhují automatické odsouzení. Je v pořádku se před přechodem rozhlédnout, než uděláme první krok.

Zároveň to neznamená přijímat Klausovo názory doslova jako evangelium pro 21. století. Václav Klaus splňuje kritéria originálního a bystrého pozorovatele nynějšího dění. Ale z lidské kůže se nevysvlékl, je pořád jedním z nás, a proto i on se může dopouštět a dopouští chyb, na něž má pochopitelné právo.

Octne-li se politik s pro někoho tak kontroverzními a provokativními závěry na nejvyšší stolici světské moci (byť jen formálně), měl by vědět, že své soukromé postoje musí podřídit státním zájmům, jejichž formulace spočívá v parlamentním systému na členech vlády sestavené dle výsledku všeobecných voleb.

Klaus toto určitě ví. Ví také, že mu prezidentská tribuna skýtá důstojnou příležitost vyjevit svá osobní stanoviska před větším publikem, než by se mu poštěstilo, kdyby vystupoval s visačkou soukromé osoby.

V demokracii je zkrátka pravidlem, že moc není vykonávána s ohledem na to, co je správné, nýbrž co je správné pro lid. A lid o tom, co je správné pro něj, rozhoduje ve svobodných volbách. Výsledek může být katastrofální. Hlas lidu nemusí představovat hlas Boží. Někdy je pro stát vůle občanů pohromou. Demokracie je však bez ní nemyslitelná. Zakladatelé demokratických společností by tudíž měli dbát na ustavení nezávislých kontrolních institucí, které špatné následky voleb zvrátí, vedou-li ke zhroucení a nikoli potvrzení demokratických principů. Mezi tyto instituce prezidentský úřad nepatří.

Úloha prezidenta je ceremoniální. V našem ústavním pořádku je víceméně republikánským opisem vladařů konstitučních monarchií. Nevládne. Je společenskou, nikoli politickou figurou. Jeho moc má jen symbolický, ne faktický základ. Neurčuje nic tak důležitého, jako je zahraniční nebo hospodářská politika (to náleží ministrům). Ve veřejných prohlášeních si toho musí být vědom, neboť není povolán k tomu, aby stanovoval, co je a co není pro stát prioritní.

Jeho vyjádření ke globálnímu oteplování, v němž na českém postoji pranic záleží, nejsou svojí vahou srovnatelná s pohledy na problematiku zahraniční a bezpečnostní politiky. Klaus i přes svoji omezenou moc je stále reprezentantem státu a jeho výklady mohou vzbuzovat pochybnosti o orientaci České republiky. Přestože naši politiku Klaus netvoří, je jejím korunním tlumočníkem světu (tlumočník neznamená vykladač). Alespoň tak jsou prezidenti v podobných systémech hodnoceni.

Proto je s vládní strategií nekorespondující Klausův vágní (tzv. „nestranný“) názor na válku na Kavkaze smutným prohřeškem hlavy státu, který k tomu všemu trapně kontrastuje s podporou, která se Saakašviliho Gruzii dostala od prezidentů Polska a pobaltských republik (našich spojenců). I Gruzie je naším spojencem. S Klausových slov ovšem vyznívá, že hlavní je nepobouřit ruského titána, a tak raději snášejme jeho poklesky v „blízkém zahraničí“. K 40. výročí sovětského vpádu do Československa je to poněkud nešťastný dárek…

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského