Je obecně známo, že občas dochází k justičním přehmatům, což snižuje kvalitu života v zemi. Vládnoucí pseudoelity to nezajímá, protože se to týká jen nevýznamné menšiny národa, která je pro ně pod hranicí zajímavosti. Někteří jednotlivci se občas ozvou, ale až když se jich choroba přímo dotkne. Příkladem budiž David Rath, který začal křičet, že „vazba je tortura“ (svým způsobem oprávněně), teprve když se sám dostal za mříže. Nikdy předtím jako významný politik nezvedl hlas proti nadužívání vazby, které je dlouhodobě trvalým jevem snižujícím hodnotu právního prostředí státu. Mnozí považují za účinný prostředek předcházení justičních přehmatů vynucování odpovědnosti na jejich původcích. I přední činitelé justice ale přiznávají, že selhává soustava kárných žalobců, z čehož lze vyvodit, že tlak na odpovědnost za odvedenou práci je nedostatečný. Ale návrhy na „utažení šroubů“ soudcům a státním zástupcům narážejí na odpor odůvodněný tvrzením, že jejich nedotknutelnost je pojistkou nezávislosti a nestrannosti.

Stát pěstuje ve státních zástupcích a soudcích pocit nadřazenosti nad ostatními občany, čímž je nepřímo podporuje v závadném chování, ale k obětem přehmatů, ke kterým dospělo falešné pojetí nezávislosti, se chová hanebně. Když už zajišťuje beztrestnost pachatelů různých bezpráví, slušný stát by se měl svým obětem aspoň omluvit a bez průtahů je odškodnit. Jeho chování ale v tomto ohledu nemá se slušností nic společného. Pravda, situace se začala částečně zlepšovat za působení Daniely Kovářové v čele ministerstva, kdy se začaly zvyšovat sazby různých náhrad. Trend se nezastavil s jejím odchodem, takže v současnosti stát aspoň vyplácí obětem justičních selhání desítky milionů korun ročně. Měl by platit mnohem více, ale „šetří“ díky tomu, že s oběťmi selhání svých zaměstnanců často zachází jako s obtížným hmyzem. Je to způsobeno nejen právní úpravou, ale i povýšeností a nízkou profesní úrovní a morální vyspělostí lidí, kteří záležitosti poškozených vyřizují.

Kontrast mezi hrůzností příběhů žadatelů o odškodnění a tím, co se s nimi děje v procesu vymáhání odškodnění, bývá někdy úděsný. Příkladem budiž příběh mladého Gruzínce, jehož obhajobu kdysi podporoval spolek Šalamoun. Psal jsem o něm opakovaně, naposledy v r. 2015. Shrnu stručně obsah skutkového děje. Postiženého náhodně sebrala dne 27. dubna 2011 z ulice policejní hlídka, která hledala třetího do trojice pachatelů přepadení banky se zbraní v ruce. Shodou okolností se tak stalo den před plánovaným složením jeho slibu občana České republiky, takže pak celým trestním řízením procházel jako občan bez státní příslušnosti. Až do 10. ledna 2013 soud držel celou trojici v útěkové vazbě. Trojice obviněných, sedících přede mnou v lavici obžalovaných, se zjevově nápadně lišila od pachatelů zachycených bezpečnostní kamerou v bance. Přesto byli nepravomocně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Přes nepravomocné odsouzení se dne 10. ledna 2013 dostali z vazby, když Vrchní soud v Praze zjistil neúnosné průtahy v řízení. Žádný z nich neuprchl. Postupně byli všichni tři zproštěni obžaloby, zmíněný chráněnec spolku Šalamoun rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015. Déle než čtyři roky justice ničila životy nevinných lidí. Vedlejšími účinky zasahovala i do životů jejich rodin.

Vazba, zejména dlouhodobá, je skutečně hlubokým zásahem do života: nejenže je vazebně stíhaný omezován v osobním svobodě, vystaven psychické trýzni a ve vězení se musí sžít s lidmi, s kterými by za normálních okolností „nešel na pivo“, ale navíc se rozbíjejí různé životní plány a narušují se osobní vztahy mezi obviněným a jeho společenským zázemím. Je obtížné vyjádřit finančně cenu psychického utrpení obviněných a jejich rodin. Ve většině případů jsou vyplacené částky jen malou náplastí na přestálé trápení.

Stát se ale sám od sebe omlouvá jen někdy, když věc dostane do rukou výjimečně slušný úředník nebo se o případ zajímají všeteční novináři. Postižený musí o odškodnění a omluvu požádat ve lhůtě, která je propadná: zpoždění znamená ztrátu všech nároků. Ministerstvo spravedlnosti ale v řadě případů svou šestiměsíční lhůtu nezvládne a žádnému postihu kvůli tomu nečelí. Zde je zřejmá nerovnost postavení oběti justičního přehmatu a státu: poškozený musí lhůtu dodržet pod hrozbou ztráty nároku, stát nemusí nic.

Ministerstvo je v tom tak trochu nevinně, protože žádostí o odškodnění je spousta a zvládnutí všech ve lhůtě nedovoluje omezený počet úředníků příslušného odboru. To ale občany nemůže zajímat: pokud stát nedokáže udržet na uzdě orgány činné v trestním řízení, nemůže žádat po občanech, aby měli potíže kvůli nemohoucnosti jeho aparátu.

Pokud ministerstvo vyřízení ve lhůtě nestihne, postiženému nezbude než se obrátit na soud, kde někdy trapnosti pokračují. Ministerstvo je pak stranou řízení a prostřednictvím svého zmocněnce se snaží dosáhnout buď úplné zamítnutí nároku, nebo aspoň jeho snížení.

Přesně stejná, výše obecně popsaná situace nastala v případě zmíněného Gruzínce. Připomínám, že žadatel o odškodnění byl pravomocně zproštěn obžaloby 25. srpna 2015. Během dvou let, které od té doby uplynuly, se mu dosud nikdo neomluvil, nedostal ani korunu odškodného a zatím ani nemá jistotu, že něco dostane.

Žádost o odškodnění předložil Ministerstvu spravedlnosti koncem února r. 2016. Ministerstvo ji ve lhůtě nevyřídilo, proto ještě před jejím vypršením v srpnu r. 2016 podal žalobu k soudu, kde trapnosti pokračují. První jednání soud nařídil až v měsíci březnu r. 2017. Skončilo během několika minut, protože soudkyně až po jeho zahájení usoudila, že specifikace nároků se jí zdá nedostatečná. Odročila jednání na květen, aby žadatel mohl podání uvést do souladu s jejími představami.

V souvislosti s tímto případem přišla na přetřes otázka nároku blízkých osob postiženého na odškodnění za nemateriální újmu. Uvěznění člena rodiny vyvolává psychickou trýzeň jejich blízkým. I jim byla způsobena újma, ačkoli se na rozdíl od uvězněných členů rodiny nedostali ani do postavení podezřelých. Zpravidla jsou zcela nevinní, a přesto trpí. K vyvolání jejich soužení není žádný právní důvod. Požadavek na odškodnění za nezaviněnou nemateriální újmu je proto přirozený. Ale náš zastaralý odškodňovací zákon toto neřeší a soudy takové požadavky vesměs odmítají. Bylo by ale na místě dosažení politické vůle zákonodárců k zaplnění této mezery v právu.