„Stáří je hrozná věc, ale je to jediný známý způsob, jak se dožít vysokého věku,“ řekl Woody Allen. Svobodovi lidovci se před blížícími se volbami překonávají v nápadech a razantních vyjádřeních. Vždy jde o velmi podstatnou věc, ale téměř vždy je navrhováno problematické řešení. Ať již jde o potírání korupce, hledání hodnot a kulturní identity (odpor k nové mešitě v Brně) či prorodinou politiku. Nejen v posledním tématu se původní, středoví Svobodovi lidovci (ČSL) snaží vymezit ostře i vůči svým nejbližším konkurentům konzervativním, Kalouskovým lidovcům (KDU/TOP 09).

Nespokojení bohatí

Téma stárnutí a s ním spojených otázek zdravotních, sociálně-ekonomických i kulturních je mimořádně závažné. Žijeme s době s nejvyšší životní úrovní v historii a prospěch z bohatství a komfortu si užívají i skupiny považované za ekonomicky slabé či zranitelné. Přesto mnozí důchodci nejsou spokojeni, stejně jako rodiny s dětmi, svobodné matky, zdravotně postižení atd. Návrhy lidovců jsou konzistentní v jejich dlouhodobé politice ekonomického zvýhodňování úplných manželství s dětmi. Je to však na úkor dalších skupin.

Lidovci (Svobodova ČSL) si kupují rodiče

Slabin návrhů lidovců je množství především při domýšlení důsledků líbivých řešení. Každá vitální kultura musí vytvářet podmínky pro svoji expanzi. Možná někdo označí tento postoj za imperialistický a překonaný, ale je daný všemu živému. Kvantita však plodí kvalitu jen v marxistické ideologii. Počet dětí v euro-americké kultuře klesl pod reprodukční hranici 2,1 dítěte na ženu z mnoha důvodů, které nelze odstranit sociálním inženýrstvím. Nepotřebujeme hodně dětí/chlapců, abychom měli v budoucnu hodně vojáků. Nesrovnatelné je postavení občana miniaturního Lucemburska oproti nevolníkovi z velké Číny.

Pomoc (jen) potřebným

Narození dítěte, stejně jako dožití se v důchodu vysokého věku je radostná událost, ne sociální pohroma vyžadující státní zásah. Sociální politika by měla být spravedlivá a současně účinná. Tedy efektivně zmírňovat skutečné problémy místo jejich pěstování a prohlubování za vynakládání stále rostoucích veřejných prostředků. Státní pomoc potřebuje velmi malá část důchodců, rodin s dětmi, zdravotně postižených atd. Ostatní potřebují jistotu danou stabilitou zákonných podmínek. Liberálové spolu s křesťany vidí v každém jednotlivci hodnotu samu o sobě i možné bohatství pro společnost. Rozpad vícegeneračních rodiny na manželství a vysoká rozvodovost ohrožuje základní schopnost rodiny postarat se o své členy. Požadavek na ingerenci státu v podobě školek a domovů důchodců je pochopitelný, ale výsledek je další oslabování autonomie rodiny a atomizace společnosti.

Peníze to nevyřeší

Snadná řešení neexistují. Jádro problému není v institucích, regulacích a financích, je v našich hlavách. Jakou váhu v osobním životě přikládáme širší rodině? Je to jen společenství, které se schází o svátcích a u soudů kde řeší dědické spory nebo přirozené místo předávání zkušeností a hodnot mezi generacemi vůči kterému cítíme loajalitu a povinnosti? Nejen tisíciletá zkušenost, ale dokonce i zákony ukládají vyživovací povinnost příbuzných mezi sebou, nejen rodičů k dětem, ale i naopak. Kolik znáte ve svém okolí padesátníků přispívajících svým rodičům na jejich výdaje s chodem domácnosti, apod.?

Sociální statut jednotlivců, rodin i dalších společenství se v sociálně tržní ekonomice evropského typu (v ní reálně žijeme) musí primárně odvíjet od jejich legálních aktivit. Nemůže být darem politiků, kteří vytvoří pořadí státem upřednostňovaných a sankcionovaných skupin. To co zbylo z rodiny je příliš cenné společenství, abychom je svěřili do rukou populistických politiků.

Autor je právník a politolog, otec osmiměsíčního syna, osobní stránka www.milanhamersky.cz

Kráceno vyšlo v LN