Víte, co právě teď chybí české ekonomice? Ministerstvo financí si tím láme hlavu. Celá vláda si tím láme hlavu. Česká národní banka si tím láme hlavu. Evropská komise si tím láme hlavu. (No dobře, ta si námi hlavu zase tak moc neláme, tu víc pálí Němci, Francouzi a Italové, ale alespoň občas, je-li tázána, se zatváří, jako že ji to také zajímá.) Mezinárodní měnový fond si tím láme hlavu. Chlapi v hospodě nad pivem si tím lámou hlavu. Jestli to lámání si hlav nebude tak trochu tím, že pod svícnem je největší tma…?

Chtěla jsem se nejprve rozohnit nad tím, jak ČSSD navrhuje, aby se muži a ženy povinně dělili o mateřskou a starání se o děťátko. (Pořád si nejsem tak docela jistá, jestli to je vtip, novinářská kachna nebo seriózně míněná věc.) Anebo nad tím, jak sám zakladatel eura doporučuje jeho zrušení. Anebo nad novými dluhopisy vydávanými pro domácnosti. A pak na mě najednou asi na šedesátém druhém místě v pořadí zpráv vyskočila stručná informace, že právě zemřel Valtr Komárek. A bylo po rozohňování se. Zůstal jen zvláštní smutek.

Pomiňme teď jeho nesporné charisma, které vyzařoval při osobním kontaktu. Když došlo na odbornou ekonomickou diskusi a pan Komárek řekl "bílá", vždycky jsem byla v pokušení kontrovat mu "černá". Jako učebnicový levicový ekonom většinou vnímal odborné ekonomické otázky přesně opačnou optikou než já. Popravdě, asi si nevzpomenu na jediný ekonomický problém, který bychom viděli stejně. A víte co? To bylo naprosto úžasné. Bylo to úžasné, protože pan Komárek měl na svět kolem sebe názor. A bylo mu srdečně jedno, jestli to je názor populární nebo ne; prostě měl názor vycházející z jeho životních zkušeností. A když byste se ho zeptali na jakoukoliv politickou či ekonomickou otázku, vždy byste mohli s poměrně vysokou mírou jistoty dopředu odhadnout, jak asi se k ní postaví. Chtěl pomáhat lidem; nechtěl si nahrabat do vlastní kapsy. A to je něco, čeho si vážím.

Čeho si naopak nevážím, je populismus celé dnešní generace politiků. Nejen českých, ale v podstatě evropských. To, co říkají, říkají ne proto, že by si to mysleli, ale proto, že odhadují, že to veřejnost nejspíš bude chtít slyšet. A právě v tom spočívá jeden z důvodů, proč se my – i eurozóna – ještě pořád babráme v tak hluboké recesi. Jistě, většina ekonomů (a politiků) to bude svádět na nějaké technikálie: "Máme bankovní sektor s takovou a makovou bilanční sumou". Nebo: "Zadlužení té a té země dosáhlo takové a makové výše". A jistě, že to je pravda. Ale za tou pravdou v pozadí něco stojí.

Totiž, kdyby dnešní společnost pod taktovkou populistických politiků bez vlastního názoru neměnila názory jako korouhvičku, bankovní sektor v Evropě by patrně neměl tak vysoké procento ztrátových úvěrů, zadlužení některých zemí včetně té naší by nedosahovalo tak vysokých hodnot. A mohli bychom pokračovat. Stačí jednoduchý příklad: Na přelomu let 2008 a 2009, když přišlo první dno krize, se Evropa zděsila a prohlásila, že krizi musí zabránit. Že tak jako kdysi byly USA rozhodnuty Sovětský svaz uzbrojit, Evropa se v roce 2009 rozhodla krizi ufinancovat. Myslela, že čím víc peněz do ekonomiky nalije, tím líp krizi porazí.

Pochopitelně neporazila, místo toho narostlo do obludných rozměrů její zadlužení. A díky zadlužení začaly mnohé země balancovat nad bankrotem. I zděsila se Evropa znovu a rozhodla, že musí zadlužení uspořit. Že prostě musí začít šetřit. Tedy dělat pravý opak toho, co dělala dosud. A porazila tím Evropa své zadlužení? Pochopitelně neporazila. Dosáhla jen toho, že díky nevhodně voleným úsporám a zvyšování daní její ekonomika ještě víc zpomalila a propadla se do ještě hlubší krize. Do té letošní.

I zděsila se Evropa potřetí. A rozhodla se, že dost bylo šetření, teď musí přijít "prorůstová opatření". Připomíná vám to rok 2009? Bingo. Porazíme tím krizi? Pochopitelně neporazíme. Jenom tím vrátíme čas o pár let zpět a navýšíme naše zadlužení. Samozřejmě, že to nemůže fungovat, a měli bychom to už vědět. No jo, jenomže politici to nevědí. Nevědí to, protože nemají názor. Celé jejich názorové vybavení spočívá ve snaze negovat to, co bylo před nimi. A proto škodí. Škodí všem, protože zabraňují ekonomice, aby se zmátořila. Škodí, protože znemožňují jakoukoliv stabilitu, jakoukoliv trvalou myšlenkovou linii.

Když se na věc podíváme z většího nadhledu, zjistíme, že italská ekonomika je dnes o 8 % níž, než byla v roce 2007, španělská je o 4 % níž a francouzská je tam, kde byla. Jen Němci jsou výš o 4 %. Pokud bychom porovnali ekonomiku s rokem 1999, jsou Němci výš o 20 % a Italové jen o 5%. A to je naprosto směšné v porovnání s Británií, která si připsala 28 %. Jak je možné, že Británie velké země kontinentu tak drtí? Protože jednak nemá euro, jednak je (spolu s Irskem) nejkonzervativnější zemí Evropy. Taky dělá chyby – také zavedla například šrotovné. Ale dělá jich ještě relativně málo, protože v jejím konzervatismu se jí příčí měnit názory tak rychle jako dalším zemím. Má svou filozofii, které věří.

S panem Komárkem odešla osobnost, která mohla současné politiky učit. Nemuseli jsme hned souhlasit s jeho názory; měli jsme se ale učit z jeho přístupu. Právě teď chybí české ekonomice politici, kteří by po vzoru pana Komárka skutečně sami věřili v to, co servírují masám.

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)