Co spojuje naše vlády už dvacet let? Bezkoncepčnost, nedostatek vize. Trochu nespravedlivě zevšeobecňující, ale lze souhlasit. Co spojuje naše národní rady, sněmovnu, senát? Teatrální hádky, spory o malichernosti. Místo schvalování důležitých zákonů jejich přílepky a přílepky přílepků. Často nakonec zasahuje ústavní soud a my se ptáme, kdo nám vládne? Prezident? Vláda? Není to nakonec soud? A kdo vybírá a jmenuje ty soudce? Prezident a parlament. Říká se tomu bludný kruh. Řešení? Přímá demokracie, referenda, přímá volba prezidenta. Kdo vyhraje? Kdo sežene víc peněz na volební kampaň od sponzorů. Komu bude zavázán za zvolení? Sponzorům. A jsme u korupce. Tak co? Revoluce? Šestá nebo kolikátá vlastně Internacionála? Nezkorumpování celého světa spojte se! Barikády? Očistná krev, která sametu chyběla

Řešení? Nevím, jsem jen uvažující psychiatr, který se po desetiletí věnuje vědě o mozku. Jak vlastně ta hmota těla spolupracuje s duší, nebo raději myslí.

A tak si např. myslím, že je dobré dodržovat zákony, ať jakkoli nedokonalé a třeba i ty komunistické, které při své pracovitost nestačili poslanci opravit. Poslouchejte JUDr. Lenku Bradáčovou, ví, co dělá. Nevidím to beznadějně, i když Petr Nečas odvolal ministra Jiřího Pospíšila. Média už se vzpamatovávají a dávají na "hlas lidu" a celá náprava se jen zpozdila i s tím novým ministrem spravedlnosti, kterému "nic jiného nezbylo", než Lenku Bradáčovou jmenovat. V době prodlení se leckde leccos uklízelo. Ale oni ti korupčníci se už bojí, nevytvořili jednotnou frontu a tak trochu zachraňují svou kůži. Některí spolupracují s vyšetřovateli. Zatím ještě nikdo neskončil na dně Sečské přehrady. Nevím. Možná jsou dnes jemnější metody.

Problém je, že korupci nevyřešíme, nepřekročíme-li státní hranice. Třeba do daňových rájů nebo i do Švýcar, jak ukazuje Diag Human a IZIP.

Kde jsou možné příčiny našich nesnází s demokracií? Copak nás svět neobdivoval pro samet, moudrost vězně, dramatika Václava Havla a konec konců i člověka s úctou k Janu Patočkovi? Neobdivovali světoví ekonomové Václava Klause pro kuponovou privatizaci, která zabránila rychlému a v podstatě legálnímu rozkradení národního majetku, třeba ČSTV a Svazu socialistické mládeže?

Chyba? Přečtěte si knihu Tomáše Ježka, spoluautora Václava Klause. Kniha bude ještě u knihkupců, jistě však je ve veřejných knihovnách. V knize říká: Bylo třeba jednat rychle i bez právních mantinelů. Chyběl zákon. S jasným právně nezpochybnitelným prováděcím nařízením. Dovedete si představit, jak by to trvalo, než by se to protlačilo českou,¨a slovenskou poslaneckou representací a pak Federálním shromážděním? Ostatně. Kdo byli ti nově zvolení poslanci? Byli-li opravdu noví, byli nezkušení a všelijak těmi zkušenějšími manipulovatelní. Byla pryč doba, kdy Václava Havla zvolili vylekaní poslanci Národní fronty, tuším, jednomyslně.

Tehdy šla stále ještě naše sláva světem. Země, která byla před válkou ve střední Evropě demokratická, byla zničena diktátem z Mnichova. Podle názoru T.G. Masaryka nemohlo stačit dvacet let ČSR k upevnění demokracie u nás. Šlo o to, aby politika a etika jedno byly. Karel Havlíček prosazoval průbojností novinářského talentu Palackého zásady a historického povědomí. Připomeňme i Edvarda Beneše: Musíme své češství vložit do dějin světových.

Slyšíte ten důraz na moci a zodpovědnosti médií? Co udělala média z Havlovy Pravdy a lásky? Skoro nadávku, kterou se lidé zesměšňují.

Jak to bylo se světem po roce 1989? Euforie o ovládnutí světa myšlenkami demokracie. Úvahy o "konci dějin". Co však věděly všemocné finanční skupiny? Tady se objevila země na zeměkouli s vyspělým průmyslem (ve srovnání s ostatními zeměmi reálného socializmu), s chytrými vzdělanými lidmi. Země, která je panenský terén. Prakticky bez drog, nadšená tradicí a úrovní svého zdravotnictví, dokonce "bezplatného". Pokud jde o bezpečnost poplatná profesionálům vychovaným ve školách diktátorského komunistického režimu s ideologií naučenou v Moskvě. Jedna ze současných nejmocnějších finančních skupin, Penta, patří nebo spíš je vedena muži, kteří se seznámili při studiu v Moskvě.

Ano, vraceli se emigranti, vědci, intelektuálové, spisovatelé, politici. Mnoho z nich dokázalo pomoci. Pamatuji na delegaci lékařů UNRRA, jejichž přednášky jsem hltal jako student prvního ročníku medicíny Masarykovy univerzity v Brně. Od té doby vím, jak se uplatňuje věda v medicíně. Jak je nutné porovnávat stav lidí léčených s neléčenými, abych cokoliv mohl tvrdit.

Ale vím také, že jako stát, který je členem OSN, jsou pro naši vládu závazná doporučení jejich orgánů. Samozřejmě vím, že mnoho států je neplní. To je však jiná záležitost související s upadající prestiží takové instituce, jdoucí dnes cestou předválečné Společnosti národů, na kterou spoléhal prezident Beneš, včetně svého díla Malé dohody s Jugoslávií a Rumunském.

Jedním z orgánů OSN je Světová zdravotnická organizace (WHO) v Ženevě. Jako její expert pro drogovou závislost vím, a bylo i mou povinností prosadit její doporučení, že pro boj s drogami a vším, co s nimi souvisí, musí být zřízen stálý orgán při předsednictvu vlády. Jen předseda vlády může rozhodovat bez ohledu na zájmy, pravomoci a zodpovědnost jednotlivých ministerstev. S drogami se potýkají zdravotníci, policisté a celníci. Mají s nimi starosti ti, co jsou zodpovědní za vězení, za obchod (alkohol a cigarety jsou také drogy), za státní finance a za spravedlnost. A také ti, co mají na starosti veřejnoprávní média.

Co dnes slyšíme v rozhlase a vidíme v televizi? Od ministra zdravotnictví, policisty a bezpečnostní experty až po různé koordinátory a pracovníky specializující se na adiktologii? Zřejmě každý dělá, co může. Ale naráží na hranice svých kompetencí, za nimiž začínají kompetence někoho jiného.

Odborník má vždy jen poradní hlas. Rozhodují politici. Politika je definována jako praxe vedoucí k získání a udržení moci.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora