POLITIKA: Proč radar přijmout
Dnes tedy víme to, že se Spojené státy chystají chránit své vlastní území a totéž zároveň nabízejí zemím západní a střední Evropy. Víme, že nejde o rakety s hlavicemi, ale pouze o radar, že mají zájem o jeho umístění v jihozápadní části Brd, potřebují k tomu asi čtyři kilometry čtvereční a celý provoz zaplatí. Podmínky a podrobnosti projektu budou v příštích měsících teprve dojednány a poté předány vládě k rozhodnutí. V době, kdy tón euroatlantickým strategickým koncepcím udávají země jako je Severní Korea či Írán a kdy se nekontrolovatelně šíří zbraně hromadného ničení a mezinárodní terorismus, po nás naši spojenci už skutečně méně chtít nemohou. Přesto se zdá, že svou žádostí o souhlas zašli Američané příliš daleko. Značná část české veřejnosti si na otevřené jednání a partnerské vztahy s velmocí dosud nezvykla. Marně bychom vzpomínali, kdy se nás kdo v historii na něco podobného zeptal.
Jsme ochotni si po pár měsících zvyknout na ohromně ozbrojenou okupační armádu, která nás přes noc přepadne, ale v případě veřejné žádosti, zda bychom souhlasili s umístěním jednoho pasivního komponentu budoucí společné obrany, v sobě náhle objevíme dlouho potlačované furiantství. Kdo z nás by dnes odolal hlasitě křičet NE!, když se to smí.
Dovolte mi pár poznámek k některým argumentům, které slýchám.
1) Evropa nebyla ve dvacátém století schopna řešit ani konflikty, které sama rozpoutala a rozšířila do celého světa. Ani dnes není a zdá se, že ještě dlouho nebude bez pomoci USA schopna čelit civilizačním hrozbám 21. století, zejména vojenským.
2) Tvrzení, že Česká republika nemá uzavírat bilaterální smlouvu se Spojenými státy, ale jako členská země by měla využít společné obrany Severoatlantické aliance, je absurdní především proto, že americký projekt je koncipován jako první krok k obraně celého euroatlantického prostoru. Bez amerického projektu nevznikne v budoucnu ani obranný systém NATO.
3) Rusko je v rámci partnerských vztahů s NATO o všem informováno již dávno. Nejde o žádný počátek závodů ve zbrojení, samo si je velmi dobře vědomo, že podobný obranný systém musí mít samo také, a to především proti státům, do nichž po rozpadu Sovětského svazu odešli jeho někdejší a doma náhle nepotřební jaderní vojenští experti.
4) Referendum o umístění jednoho jediného radaru je poněkud kuriózní představa. Jsem příznivcem referenda, ale ve zcela jiných záležitostech. Rozhodnutí o radaru je zjevně úkolem vlády a parlamentu, jimž jsme starost o svou bezpečnost svěřili. Svrchovanost České republiky nebude nijak dotčena. Rozhodně ne víc než zahraničními držiteli akcií našich strategických petrochemických podniků. Vyhlásit referendum v této věci by znamenalo zpochybnit vlastní mandát, manifestovat nedůvěru k vlastní kompetenci a v posledku i zpochybnit výsledky voleb.
5) Spojenecká smlouva s demokratickým partnerem z nás žádného vazala neudělá. Vazaly, odkázané na milost a nemilost ostatních, budeme naopak tehdy, nebudeme-li včas připraveni na skutečná budoucí možná nebezpečí.
Pokud naše vláda americkou nabídku odmítne, navenek se nic nestane. Vlaky a autobusy vyjedou, pekaři napečou a banky otevřou. Nikdo nám nic nevyčte. Jen se podiví, že my, kteří nejsme schopni dávat na svůj armádní rozpočet ani tolik, kolik jsme se zavázali při vstupu do NATO, odmítáme nabízenou spolupráci a ochranu. Pak bychom si museli položit otázku, co vlastně v tomto světě chceme.
Nepodaří-li se Spojeným státům umístit protiraketovou obranu u nás a v Polsku, vybudují ji třeba ve Velké Británii. A možná si oddychnou. Své vlastní území si ochrání tak jako tak. Pouze my z toho jaksi vypadneme.
Právo, 6.2.2007
