Hlavní argument odpůrců Lisabonské smlouvy v senátní rozpravě je pozoruhodný: pokud Lisabonskou smlouvu nemůžeme zamítnout, abychom nepoškodili celou EU, pak nás nutíte abychom ji přijali. EU je tak zjevně prostor donucování a omezování svobody našeho rozhodování, je nedemokratická, a proto je lépe ji odmítnout. Odmítnutím LS lze pomoci Evropě ke skutečné demokracii.

Euroskeptická argumentační figura je tautologická. Historické či empirické protiargumenty o tom, že nebudeme-li v EU, můžeme opět spadnout do ruské sféry, jsou sice pravdivé, ale s argumentem euroskeptiků se nevyrovnávají. Do celého obrazu chybí Klausův argument, že Rusko již není, co bývalo, a spolupracovat s ním nebo dokonce stát samostatně vedle jeho zájmové, energetické a politické sféry, zas taková hrozba není. Blízcí prezidentovi spolupracovníci jsou dokonce ochotni uznat, že v Rusku vidí užitečnou protiváha Západu a EU.

V čem mají euroskeptici pravdu

Lisabonská smlouva, kromě utřídění základních evropských smluv, skutečně přenáší část naší suverenity na Evropskou unii. Jak říká Pavel Svoboda, bývalý šéf legislativní rady: „ ... v EU dochází ke sdílení části vlastní suverenity výměnou za podíl na suverenitě větší, na suverenitě, jež dlouhodobě zajistila Evropě mír a prosperitu…” (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/pavel-svoboda.php?itemid=6514). Co znamená sdílení suverenity EU, která se Lisabonskou smlouvou významně ustanovuje?

Sdílení evropské suverenity nás činí spoluodpovědnými za vývoj celku EU, za osudy nejen vlastní, ale rovněž Holanďanů, Francouzů, Dánů nebo Švédů. A my již dále nemůžeme řídit své skutky pouze vlnobitím českého rybníka a zájmy českých politických stran, ale musíme brát zřetel na zájmy druhých, od klimatických změn až po aktivity EU v Afghánistanu nebo severní Africe či v Palestině. Lisabonskou smlouvou se stáváme spoluodpovědní za suverenitu a chování Evropské unie a musíme ji dokázat zvládnout, unést a musíme to také umět.

Kámen úrazu – komunální provincialismus

Podíváme-li se na to, kdo perspektivu odpovědnosti za EU v senátu odmítl, nelze si nevšimnout, že většina senátorů, kteří hlasovali proti Lisabonské smlouvě nebo se hlasování zdrželi, pochází z komunální politiky: starostové a starostky, bývalí či současní primátoři, zastupitelé. Z 24, kteří hlasovali proti nebo LS nepodpořili, pochází plných 18 z komunální sféry. Mezi ostatními pak ještě senátorka Juřenčáková z hnutí starostů a další komunistický senátor. Tito senátoři zřejmě rovněž představují jádro těch, kdo v zastoupení Václava Klause připraví další podání k Ústavnímu soudu a pomohou prezidentovi v obstruování Evropy.

Aniž bychom spekulovali nad tím, proč komunální politici nechtějí nebo nedokáží přijmout spoluodpovědnost za společnou evropskou budoucnost a chtějí zůstat uzavřeni ve své domácí a obecní politice, je třeba to vnímat jako realitu. Komunální politici prostě tuto úroveň odpovědnosti v Čechách nejen odmítají přijmout, ale jsou aktivními nositeli protievropských tradic českého provincionalismu. Je to samozřejmě legitimní politický pohled, ale není to rozhodně pohled evropský, pohled perspektivou unie Evropa, který dnes dominuje ve vzdělané západní Evropě i v USA. Český provincionalismus jsme dokázali dvacet let tlumit aktivním evropským a atlantickým směrováním. Je ale fakt, že nyní nás udržuje na hraně propadu mimo západní dynamiku. Až příště budou mluvit senátoři jako Kubera nebo Juřenčáková nebo starostka Janáčková o Evropě, je třeba jim správně rozumět: jsou to politici komunálního původu a aktéři českého provincionalismu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6 a autorově blogu na www.aktualne.cz, převzato Deník