POLITIKA: Přizdihráč
Proč Paroubek tolik stojí o obsazení postu předsedy sněmovny, je jasné. Pokud by tento post obsadil svým člověkem, zajistil by si kontinuitu vládnutí nejméně na půl roku, od jmenování až do předčasných voleb. Dva Topolánkovy pokusy o sestavení vlády by se staly epizodami, ve kterých by trojkoalice nemohla nic podstatného vyřešit. V situaci, ve které se ocitla česká dolní sněmovna, je figura předsedy sněmovny nejméně stejně silná jako figura presidenta.
Paroubkova ČSSD ovšem volby prohrála a nejen to. Ona ani není schopna se svým spojencem dát dohromady parlamentní většinu, což je jediný legitimní způsob, jak výsledek voleb zvrátit. V takovém případě má nevítěz dvě rozumné a srozumitelné možnosti. Tou první je uznat právo volebního vítěze vládnout, umožnit vznik jeho vlády a coby vůdce rudé opozice mu snaživě mydlit schody. Tou druhou možností je trvat na remíze, která nemá v současném složení parlamentu řešení, pak nabídnout spolupráci na uskutečnění předčasných voleb v termínu co nejkratším. Poté, co Špidla a po něm i Paroubek posunuli levostředovou zemanovskou ČSSD někam do překryvu s komunisty, je třetí možnost - programová dohoda s demokratickými stranami a tím vznik velké koalice - možností ryze hypotetickou.
Jiří Paroubek ovšem věří ve své vyšší poslání a předpokládá, že když vydrží, Prozřetelnost mu nějakého toho přeběhlíka pošle. I tato sebedůvěra je legitimní. Trojkoaliční víra v životaschopnost vlastního projektu se ostatně nezakládá na ničem jiném, než na stejném předpokladu s opačným znaménkem. Problémem, v tuto chvíli již pro celou zemi, je způsob, jak toho chce Paroubek dosáhnout. Připomíná to slavnou válečnou strategii, se kterou v září 1939 přispěchali spojenci na pomoc Polsku přepadenému socialisty národními ze západu a socialisty vědeckými z východu.
Problémem Francouzů i Britů ovšem bylo, že dobře věděli, že nejsou schopni vést válku v otevřeném poli ani s Hitlerem samotným, natož v koalici se Stalinem, a zoufale potřebovali každý den k tomu, aby napravili chyby svých meziválečných vlád. Proč však sedí v zákopech Paroubek?
Uplynulý týden od středy do pátku byl vlastně jediným pokusem, jak přimět socialisty udělat alespoň něco, na co by se dalo navázat. Předhozeným buřtem byl právě onen post předsedy sněmovny, o který tolik stojí. V éteru se objevily různě neúplné informace, které naznačovaly, že ke kýženému výsledku zbývá onen pověstný krůček. Topolánkovi podle zpráv nevydržely nervy a v jediné chvíli kývl Paroubkovi na Zaorálka do čela parlamentu i na Bursíka s Kalouskem přes palubu. Zaorálek přestal balit a Zuzana Paroubková začala žehlit tógu a rovnat vavřínový věnec pro vítěze. V okamžiku, kdy se vítězství zdálo na dosah, přišlo několik kol postupně zpřesňovaných, rozuměj, stupňovaných požadavků, jak ze strany ODS, tak i celé trojkoalice. Celý čtvrtek tak byla Zaorálkova vzdálenost od předsednického křesla stále stejná – ještě jedna drobnost, kterou je potřeba upřesnit.
Nakonec z celé trojkoaliční nabídky zbyla výzva:
„Když už byl Zaorálek nominován, ať si prubne sólo závod, stejně jako před ním Němcová a Kasal!“
Hrozilo tajné hlasování o jediném člověku, které by prověřilo pevnost jedné i druhé strany, tentokrát už bez možnosti vysbírat poslancům ČSSD jejich hlasovací lístky a dalo informaci o skutečné síle rudé stovky. Má-li Jiří Paroubek skutečně svého koně v trojkoaličním táboře, stála před ním skvělá šance rozhodnout tuto bitvu v nejlepších možných podmínkách a získat post předsedy sněmovny bez jakýchkoliv formálních slibů a čestných omezení.
Šéf sociálních demokratů se ovšem projevil jako přizdihráč a Zaorálkovu kandidaturu stáhl. Nejspíš ví o kvalitách a loajalitě svých věrných svoje.
Škoda, mohlo být řešení povolební situace, byť jakékoliv, zase o kousek blíže.
