Jako každý rok i letos se rozebírá na začátku roku novoroční projev prezidenta a z něj se politici i analytici snaží vyčíst, jak se v klíčových situacích bude během roku chovat. Vzhledem k tomu, že jde o rok, v němž proběhnou troje volby - do sněmovny, Senátu a volby komunální -, politici se většinou zaměřili na to, jak by se Václav Klaus mohl chovat při jmenování nové vlády po volbách do sněmovny a Senátu.

Hned v úvodu se prezident strefil do "velmi labilní vlády Mirka Topolánka", proto lze konstatovat, že i nadále bude ODS registrovat pouze jen jako cizí stranu. Odcizení existuje stále i z opačné strany: Mirek Topolánek vzápětí oznámil, že prezidentův projev neposlouchal.

Největší pozornost politiků ale vzbudila pasáž, v které prezident volal po tom, aby po volbách vznikla silná a akceschopná vláda. Toto prezidentovo přání si všichni vrcholní politici kromě Miroslava Kalouska vykládali jako volání po velké koalici a všichni takové řešení odmítli. Jde ale o Klausův evergreen, takže takovým přáním nikoho nemohl překvapit: prezident by zřejmě rád zpětně legitimizoval to, co se nazývá opoziční smlouva, kterou uzavřel s Milošem Zemanem, a co vedlo k rozdělení moci, ale zároveň zrušilo kontrolní funkci opozice, a tím otevřelo prostor pro snazší a větší korupci. Proti otevřené povolební spolupráci ODS a ČSSD se v nedělním diskusním pořadu Václava Moravce vyslovili i oba lídři největších stran Mirek Topolánek a Jiří Paroubek. Přesto ale vyloučit velkou koalici zatím úplně nemůžeme, protože ten, kdo volby prohraje, s největší pravděpodobností z vedení strany odejde a jak se zachová jeho nástupce, nikdo neví. Pan Paroubek nepatří mezi ty, kteří vždy drží slovo, a kdyby prohrálo Topolánkovo křídlo a do čela se dostal Klausův spojenec Pavel Bém, jak se někdy spekuluje, velká koalice po vzoru pražské radnice by byla představitelná.

Jedno je ale zřejmé: vzhledem k tomu, že se politici nedohodli na změně volebního systému, který by například vítězné straně připisoval nějaký bonus, aby měla v parlamentu zřetelnou většinu a nebyla lehce ohrozitelná přeběhlíky, může být výsledek zase velmi těsný. Počet nerozhodnutých voličů se odhaduje v Evropě na deset až třicet procent. U nás například takových voličů při hloubkovém průzkumu v roce 2006 bylo 22,6 procenta. Stabilních stoupenců stran bylo tehdy 33,2 procenta. Podle průzkumů, které prováděl třeba Výzkumný institut pro trh a mediální analýzy v Kolíně nad Rýnem, vzhledem k tomu, že se programy stran stále více přibližují, už dneska v Evropě lidé nevolí politický směr, ale rozhodují se z velké části impulzivně, a to na poslední chvíli. To platí rozhodně i o nás, a proto je výsledek předem těžko odhadnutelný.

Opustíme-li ale politicko-pragmatický pohled a podíváme-li se na jazykovou strukturu prezidentova projevu, zaslechneme tam něco, co se v projevech Václava Klause ještě nikdy neobjevilo, a to je důraz na staré křesťanské hodnoty. Připomeňme si slova o dobře fungující rodině, vzájemné toleranci, citlivosti k blízkým, pomoci potřebným a dokonce zmínku o tom, co nás přesahuje. Bohužel ale tento nový tón získává trochu na nevěrohodnosti, když ve stejném projevu volá autor po tom, abychom nepodléhali módě a neutíkali do budoucnosti, nezabývali se tím, co tu bude za padesát či za sto let, protože podle něj nežijeme z benevolence minulých generací a nic nedlužíme generacím budoucím. Takhle křesťan rozhodně nemyslí: ten je vždy ve službách dávno zemřelých předků a ještě nenarozených potomků, ctí tradici a odkaz předků a budoucím generacím se snaží předat co nejméně poškozenou planetu: tak se totiž tradičně vysvětluje právě přesah, o kterém se prezident ve svém projevu zmiňuje.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel