Významní státníci, kteří mají skutečně globální moc, mohou posunout vývoj společnosti, změnit trajektorii společenské diskuze nebo přinesou nová témata. Proto mluvíme o Ronaldu Reagonovi, ale jméno Jimmyho Cartera nezazní. Všichni vědí, kdo to byl Charles de Gaulle, ale na Haralda Wilsona, jednoho z premiérů Británie, si vzpomene málokdo. Kam se zařadí nově zvolený prezident Donald Trump?

Způsobem zvolení, způsobem vedení volební kampaně i dosavadním životním příběhem se nepochybně jedná o muže, který se zcela vymyká dosavadním představám o kariérní dráze politika usilujícího o nejvyšší posty. Donald Trump mluví a chová se velmi nevybíravým způsobem, jeho poznámky jsou velmi daleko za hranou očekávané zdvořilosti a jeho podnikatelský příběh je velmi kontroverzní. V průběhu volební kampaně byl několikrát chycen při poněkud volnějším nakládání s realitou, je schopen urazit kdekoho okolo sebe a nebere si servítky ani při rozhovoru s novináři. To jsou všechno znaky, které by měly takového kandidáta diskvalifikovat hned v prvním kole. Přesto i s takovou zátěží Donald Trump zvítězil. Asi v mnoha nejen amerických domácnostech, kancelářích nebo setkáních nyní zaznívá otázka, jak je tohle možné.

Mnozí komentátoři upozorňují, že fenomén Trump není osamělým příkladem. Tento příběh patří do stejné kategorie jako brexit, ve stejné škatulce se již delší dobu pohybují zatím menší politické hvězdy v Evropě od Geerta Wilderse přes Marine le Pen, Nigela Farage až po Borise Johnsona nebo třeba německou Alternative für Deutschland (AfD). Ale snadno najdeme i u nás velmi podobné politiky, kteří umějí dobře oslovit veřejnost, kteří mají volnější vztah k faktům, kteří vědí, jaké odpovědi chtějí slyšet jejich voliči a rádi jim takové odpovědi poskytnou. Zářným příkladem je Miloš Zeman a v těsném závěsu za ním je Andrej Babiš a radikálnější Okamura. Při podrobnějším průzkumu bychom podobné typy politiků našli téměř v každém vyspělém státě.

Jak je množné, že voliči najednou začínají akceptovat zjevně jednoduchá, a proto zavádějící poselství? Jak je možné, že najednou zjevné hulvátství, neomalenost nebo dokonce drzost nevyřazuje takového mluvčího někam na okraj společnosti? Změnila se doba. Po období pozitivistického vývoje, kdy jsme v 60. a 80. letech věřili, že je možné pochopit a usměrňovat budoucí vývoj, a mnozí se o to tehdy snažili (Kennedy - program Apollo), končí i postmoderní doba 90. let, kdy spolu soutěžilo několik hlavních myšlenek a kdy docházelo k boření hranic konvenčního a prosazování nekonvenčního, dosud okrajového přístupu (graffiti a komiks je umění) . My ale nyní žijeme v době, kdy se již ani postmoderní přístupy neuplatňují. V post-strukturální epoše má každá skupina svoje důvody, svoje argumenty, již neexistují velká témata, ale desítky a stovky malých příběhů a problémů a každý z nich se díky virtuálním sociálním sítím dostává do celostátní pozornosti. Stvořit problém a prosadit ho do veřejné diskuze je tak snadné. Jak lákavé je pak prosazovat ta správná a korektní řešení takto generovaného problému.

Takže se někomu může zdát, že oddělené záchodky pro osoby, které nemají ujasněnou svoji identitu, je celospolečenské téma, které je z hlediska významu na stejné úrovni jako řešení nezaměstnanosti, ale mnohem aktuálnější, a tedy i potřebnější. Mnozí politici ve snaze neznepřátelit si mediálně mocné skupiny buď taková témata respektují, nebo dokonce opakují a začínají na ně nabízet řešení. Stále menší a menší skupiny skupin silných ve virtuálním prostoru začínají ovládat veřejnou diskuzi a určovat, co je správné a co je již společensky nepřijatelné. Tím vytvářejí atmosféru politické korektnosti a současně vymáhají různé politické benefity nebo ochrany pro svoje okrajové skupiny a sítě. Jednou je to uzurpace veřejného prostoru pro cyklisty, jindy jsou to environmentální požadavky a nejčastěji jsou to cíle v oblasti lidských práv nejrůzněji definovaných minorit.

A do toho vstoupí člověk jako Donald Trump a řekne, že král je nahý. Proč to říká přisprostlým, a tedy dosti odpoudivým slovníkem? Nevím. Možná to jinak neumí, možná si myslí, že takto se o těchto tématech baví někde v podřadné putyce. Chce na svoji stranu získat většinu těch normálních lidí, kteří chodí do práce, platí nějaké daně, jezdí autem, nakupují v supermarketu za městem a večer koukají na televizi nebo jdou třeba do kina. Zajímá je, jak dopadl jejich oblíbený tým v baseballu nebo americkém fotbalu, a jsou ochotni u piva donekonečna rozebírat rozdíly mezi podobnými auty. Jejich ženy místo toho, aby na schůzi řešily domnělý genderový apartheid, se zabývají tím, co měla ta místní televizní star na sobě a s kým právě žije. Určitě je ale nezajímá, kam půjde na záchod osoba, která neví, jestli je spíše muž nebo žena, a jak v zákoně ukotvit genderovou vyváženost ve správních radách korporací.

Pokud bude jednou někdy existovat něco jako Trumpova éra, pak tak bude označováno období, kdy opět došlo k protnutí zájmů a potřeb voličů a politiků, kteří je reprezentují. Máme-li si jako politici něco vzít z tohoto prezidentského klání, pak je to jednoznačně zpráva, že je nutné řešit skutečné a nikoliv umělé problémy. Musíme dobře vědět, co zajímá voliče. Není to většinou hlavní téma aktuální virtuální polemiky ve veřejném prostoru a na různých konferencích neziskových organizací. Já si ale stále myslím, že není nutné při oslovení potenciálních voličů být sprostý, lhát a nadbíhat nejnižším pudům. Volič není hlupák. Na rozdíl od prezidenta Zemana a i na rozdíl od Donalda Trumpa věřím, že lhát se nemá a nesmí a že neexistuje nic jako účelová lež. Na rozdíl od pana Okamury si stále myslím, že mluvit pravdu a označovat věci pravým jménem je něco jiného než vyvolávat strach, hněv a xenofobii a na rozdíl od pana Babiše si myslím, že není potřeba vyvolávat na veřejnosti pocit, že každý podnikatel, a tedy Babišův konkurent, je nepřítel státu, kterého je nutné 24 hodin denně kontrolovat, jestli náhodou neprodává pivo v hospodě bez čárky na tácku.

Autor je komunální politik ODS