Bohužel nás všechny čeká v příštím roce přímá dvoukolová volba nového prezidenta. Já jsem si to, jak čtenáři mého blogu vědí, nepřál. Nyní ale je nutné respektovat vůli zákonodárce a s novým ústavním uspořádáním se smířit. Zdaleka ne vše je ale kolem přímé volby prezidenta jasné. Čím více se o tom vede veřejná diskuse, tím více přibývá otázek, na které chybí odpovědi. Pro mne osobně je takovou otázkou to, zda je nebo není přijatelné, aby do funkce prezidenta byl zvolen člověk, který má dvojí občanství. Osobně jsem toho názoru, že by tomu tak být nemělo a takový člověk by neměl mít ani možnost kandidovat. Že se nejedná o zanedbatelnou otázku, je zřejmé ze skutečnosti, že mezi dosud oznámenými kandidáty jsou minimálně tři osoby, kterých se to týká.

Podle informací z tisku mají dvojí, tj. české a ještě nějaké jiné, občanství následující kandidáti: Jan Švejnar, Jiří Dienstbier a Karel Schwarzenberg. První dva jsou údajně vedle českého občanství držiteli i občanství USA a poslední jmenovaný Švýcarska. Nemám tuto informaci ověřenou, pouze cituji z tisku. O konkrétní osoby a jejich názory ale v tuto chvíli vůbec nejde.

Jde o to, jak budou vymezeny osoby, které se vůbec mohou prezidentské volby v České republice zúčastnit, což je otázka, kterou si kladou všechny státy světa. Některé státy to řeší principem dědičné monarchie. Okruh osob je v tomto případě vymezen velmi úzce a v zásadě se jedná o několik jednotlivců. Mezi tyto státy patří třeba Británie, jejíž monarchii jsme mohli před několika dny sledovat v plné parádě při oslavě 60. výročí panování britské královny Alžběty II. I zde ale platí přísná pravidla. Dědic trůnu musí být počat v manželském svazku a musí být anglikánského vyznání. Dříve to mohl být pouze potomek mužského pohlaví, ale nyní mohou korunu dědit i ženy, viz královny Viktorie nebo Alžběta.

V republikách je to jiné. O post hlavy státu se mohou utkat občané daného státu v nějakém typu volby, a to buď přímé (kterou nyní přijímáme i my), nebo nepřímé, což jsme měli doposud. Oba modely jsou legitimní a možné. V obou případech je ale nutné definovat okruh osob, které se mohou o funkci ucházet. V naší ústavě je napsáno, pokud si to dobře pamatuji, že o post prezidenta republiky se může ucházet český občan starší čtyřiceti let. To, zda se může o funkci ucházet občan ČR, který má zároveň nějaké jiné občanství, není dosud nijak upraveno. Určitým precedentem může být poslední prezidentská volba, v které se ucházel o post hlavy státu Jan Švejnar a bylo mu to umožněno a předpokládám, že i tehdy měl dvojí občanství. Znamená to tedy, že příští rok budou moci kandidovat i kandidáti s dvojím občanstvím?

Velmi zajímavé je podívat se na případ USA. Zde je ústavou přímo vyžadováno, že prezidentem může být pouze americký občan starší čtyřiceti let a navíc ještě musí být narozený na území USA. Toto ustanovení americké ústavy znemožňuje, aby kandidoval například bývalý kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger, a to z toho důvodu, že se narodil v Rakousku, tj. mimo území USA. Rovněž současný prezident Barack Obama čelil otázkám, zda se opravdu narodil na území USA a zda tedy mohl být vůbec prezidentem zvolen. Podobně máme právo klást si otázky o našich kandidátech i my, občané České republiky, a stanovit pro kandidáty podmínky volitelnosti.

Já osobně jsem přesvědčen o tom, že kandidát na prezidenta ČR by měl kromě ústavou předepsaného věku splňovat i další podmínku, a tou je výlučnost českého občanství. A vůbec by neškodilo, kdyby platnou podmínkou byla i znalost českého jazyka na úrovni státní maturity. Stará česká přísloví říkají, že "není možné sedět na dvou židlích" a "není možné sloužit dvěma pánům". S tím naprosto souhlasím a myslím si, že se to přesně vztahuje i na funkci českého prezidenta.

Není možné být českým prezidentem a tím pádem také vrchním velitelem armády a zároveň být občanem cizího státu, kde mohu být mimo jiné povolán ke službě do tamní armády.

Nejde přitom zdaleka jen o armádu, ale o celý soubor zájmů, které Česká republika stejně jaké jiné státy má a prezident je musí hájit. Tyto zájmy se potenciálně mohou dostat do konfliktu s legitimními nebo i nelegitimními zájmy státu, jehož druhé občanství bude český prezident potenciálně mít. Prezident s dvojím občanstvím se proto může dostávat do těžkých konfliktů loajalit, což je hrozbou pro naši republiku. Proto by dle mého soudu kandidáti s dvojím občanstvím neměli mít právo vůbec se o úřad prezidenta ČR ucházet. Pokud tak chtějí přesto učinit, měli by se svého druhého občanství ještě před volbami sami dobrovolně vzdát. Jen tak bude zřetelné, že uchazeč to myslí s lidem České republiky vážně.

Autor je historik a politik, poslanec Evropského parlamentu za ODS

Převzato z Fajmon.blog.idnes.cz se souhlasem autora