Vždy před volbami do sněmovny se opakuje mediální rituál strašení velkou koalicí ČSSD a ODS. Agentura STEM v průzkumu pro deník Právo přinesla zajímavá čísla, 35 až 38 procent voličů podporuje vznik velké koalici. Většina veřejnosti tuto možnost odmítá, ale více než třetina pro je v situaci mediální démonizace spojení demokratů občanských a sociálních vysoké číslo, například i ve srovnání s 28 procentní účastí v červnových volbách do Evropského parlamentu.

Pestrá Evropa

Kromě Velké Británie patří k politické tradici naprosté většiny evropských států koaliční vlády. Modelu většinových vlád jedné strany se blíží Francie, Španělsko, Itálie. Volební výsledky ve většině zemí často brání sestavení programově blízké koalice schopné efektivně prosazovat svojí politiku v parlamentu. Řešení nabízí tzv. duhové koalice více stran známé z Belgie a Nizozemí. Švědsko má tradici menšinových vlád tolerovaných opozicí. V Polsku a Irsku svádějí soutěž o vítězství dvě pravicové strany, které tradiční dělení levice pravice nahrazují soubojem morálními tématy na ose konzervativismu a liberalismu.

Velké koalice se netěší oblibě u médií, narušují vytvářený obraz politiky jako nesmiřitelného souboje dobra a zla. Přitom jde o jednu z běžných variant, která může mít vedle negativ i výrazná pozitiva. Sousední Rakousko i Německo mají letité tradice fungujících velkých koalic jak na zemských, tak i národní úrovni.

13 let slabých vlád

Po volbách v roce 1996 napomohl prizident Havel uzavřít první opoziční smlouvu mezi koalicí ODS, KDU-ČSL a ODA disponující 99 poslanci a ČSSD. Miloš Zeman se stal předsedou sněmovny. Po předčasných volbách v roce 1998 se gard obrátil a jednobarevnou vládu ČSSD smluvně podporovala opoziční ODS. Odpudivost druhé opoziční smlouvy byla v nárůstu politického cynismu hlavních hráčů jdoucí ruku v ruce s nárůstem frustrace společnosti. Obchody v zákulisí, snahy změnit pravidla politické soutěže, prohloubení politizace policie, justice a médií, byly nejviditelnější znaky spolupráce levice a konzervativců.

Všichni proti všem

Svržení vlády uprostřed předsednictví EU drsně ilustrovalo, kam až došla snaha vyhnout se spolupráci ODS a ČSSD. Dvacet let po změně režimu chybí konzenzus hlavních politických sil v dlouhodobých prioritách České republiky. Zahraniční politika obou hlavních stran je neúspěšná. ODS je v Evropě politicky na okraji a naivně podporuje USA, vedení ČSSD jde na ruku současným vládcům Ruska a má pochopení pro nejrůznější diktátory stejně jako prezident.

Ekonomická krize neodezní v řádu měsíců, zadlužení veřejných financí se bude prohlubovat, penzijní reforma se nedá odkládat další čtyři roky, prezidentově svévoli v domácí i zahraniční politice je třeba čelit i hrozbou jeho odvolání. Stát potřebuje dotáhnout reformy v mnoha oblastech. Justice a policie se nepřijatelně zpolitizovaly.

Velká koalice by vytvořila prostor pro posílení nových stran, které dnes jen mátožně hledají místo na politické scéně. V rámci reálných scénářů patří velká koalice k těm lepším. Je čas tuto možnost odtabuizovat.

Autor, politický analytik, je ředitel Institutu K. Havlíčka Borovského