Stále častěji se objevují varování, že penzijní systém, a tím pádem jistoty současných i budoucích důchodců, jsou v nebezpečí. Tvrdí to experti, zástupci pojišťoven i volební lídři.

Skutečně nebezpečí existuje a tímto nebezpečím jsou právě experti a politici, kteří chtějí bez dostatečné kvalifikace sáhnout do zavedeného systému. V období předvolebních slibů je takové nebezpečí zvlášť velké.

Není nic horšího, ale v jiném smyslu nic lepšího, než je důchod. Vstup do důchodu je zásadní změnou v životní dráze každého. Na jedné straně se člověk zbaví námahy a nutnosti pracovat, na druhé straně se musí smířit se ztrátou sociálních kontaktů a zvláště se snížením příjmů.

Právě nižší příjmy znamenají mnohdy prvotní šok, protože lidé si obvykle předem nedokážou představit, čeho se budou muset vzdát. Nebudou peníze na cestování, kulturu ani na pojistku na dům. Může dojít i na to, že se nový důchodce bude muset přestěhovat do skromnějšího bytu – ve vyšším věku jistě nepříjemná operace.

Na druhé straně důchod zajišťuje klidný a nenáročný život, i když člověk na penzi speciálně nešetří. Byt na sídlišti a nákup v blízkém supermarketu je jistě něčím, co důchodový systém zaručuje každému.

Vznikají pochybnosti, že tato jistota platí úplně pro každého. Pro živnostníky totiž existuje možnost platit nižší pojistné a to v důsledku znamená, že jejich důchod může dosáhnout třeba jen šest tisíc.

Zatím ovšem neexistují doklady, že zmíněné riziko opravdu ohrožuje víc než jednotlivce, protože lidé s touto perspektivou se obvykle zajišťují na důchod jinak, třeba mohou investovat do nemovitostí.

Systém státních penzí, který zmíněné jistoty zajišťuje, bývá označován za strnulý a nespravedlivý, protože jen do určité míry zohledňuje částku, kterou člověk do systému v aktivním životě vložil. Přesto je bezpečný a podle současných parametrů stabilní na desítky let dopředu.

To zajistila tzv. „malá reforma“ z roku 2011, která zohlednila stárnutí populace do té míry, že systém bude fungovat až v roce 2090. Hlavním nebezpečím je proto možnost, že se tyto parametry začnou měnit. První revizi zamýšlela už vláda Petra Nečase, která malou reformu sama spustila, k vážnějším zásahům však došlo až za vlády Bohuslava Sobotky, která změnila pravidlo, o kolik může vláda důchody valorizovat.

Nevypadá to dramaticky, když namísto inflace a třetiny růstu reálných mezd je možné důchody zvýšit o inflaci a polovinu růstu reálných mezd. Stabilitu systému to však může ohrozit už v perspektivě pár desetiletí. Vláda si bohužel nedala práci spočítat, jaká rizika tím vznikají.

Další a ještě vážnější nebezpečí se na horizontu objevují ve volební kampani, kde nějaký návrh na změnu penzijního systému přináší snad každá strana. Jedni chtějí, aby se již uznané důchody zvyšovaly všem pokud možno o stejnou částku, a tím devalvují spravedlnost systému.

Jiní chtějí, ať se část peněz odváděných na důchody ukládá v soukromých či státních investičních fondech, které okamžitě zajistí dobré živobytí manažerům a někdy v nejisté budoucnosti budou vyplácet penzistům dividendy. Oblíbeným slibem se stalo podřezávání větve, tedy snižování odvodů pojistného.

Proto je třeba požádat stranické lídry a voliče o jediné. Prosím vás, jen na současném systému nic neměňte. Co slibujete, vám může přinést hlasy a může zlepšit aktuální konzum, zpochybní však budoucnost všech obyvatel v zemi. Zachováme bezpečné důchody, tak by zněl nejlepší z předvolebních slibů.