Politické a legislativní spory kolem polské justice vzbudily velký zájem českých médií a nejen jich. K jeho vyvrcholení přispěl 24. července 2017 polský prezident Andrzej Duda pozoruhodným projevem, jímž mimo jiné oznámil rozhodnutí vetovat právě schválené zákony o Nejvyšším soudu a Národní radě soudnictví. Situaci pozorně sledují špičky naší justice, které vyjádřily své znepokojení hojně medializovaným prohlášením.

ČT24 se postarala, abychom všichni věděli, jak máme dění v Polsku rozumět: sjednocující poučení svěřila ve večerním vysílání dne 24.července 2017 dvěma komunistům: jednomu současnému, tedy Vojtovi Filipovi, předsedovi KSČM, a druhému bývalému, tedy Pavlu Rychetskému, předsedovi Ústavního soudu, oběma jinak rozumným mužům. Smysl mediálního zpravodajství, stanoviska justičních špiček i zmíněného televizního poučení je zřejmý: máme pochopit, že polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost svými legislativními záměry útočí na nezávislost justice a tím na základy demokratického právního státu. Tento myšlenkový proud souzní s různými projevy činitelů Evropské unie, jimž dodala fundamentalistický říz česká eurokomisařka Věra Jourová, která Polsku hrozí omezením přísunu unijních peněz. Muziku kazí pouze ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který nepřišel o zdravý rozum a o pevnosti polské demokracie nemá nejmenší pochyby.

S vědomím, že jsem laik, jsem pokorně vstřebal všechna poučení, leč přesto jsem se nezbavil některých kacířských pochybností. Jen okrajově jsem se pozastavil nad pohoršením nad způsobem, jakým proběhlo v polském parlamentu hlasování o předmětných zákonech. Pro nás by to nemělo být ničím novým, protože něco podobného jsme zažili, když pravicová koalice „protlačovala“ Sněmovnou „tunel století“, tedy zákon o majetkovém narovnání státu s církvemi.

Zejména jsem si pomyslel, že kritikům počínání Práva a spravedlnosti z řad justice uniká, že jde především o politickou záležitost a není zcela obvyklé, že by vysocí činitelé justice aktivně vstupovali do politického zápasu, zvláště odehrává-li se v jiné zemi. Signatáři „prohlášení“ vzkazují demokraticky ustavené polské politické reprezentaci, že rozumí poměrům v Polsku lépe než ona a vědí lépe, co polská justice potřebuje. Jde o čistý projev kastovní nadřazenosti. Jejich vystoupení lze také chápat jako vměšování do vnitřních věcí spojeneckého státu, které není v souladu s orientací naší zahraniční politiky a vzhledem k významnému postavení signatářů může být politickým vedením Polska vnímáno úkorně. Pochybuji, že vydávání kolektivních politických stanovisek je v souladu s vymezením postavení soudce ve společnosti dle zákona o soudech a soudcích.

Jednání Práva a spravedlnosti má jednoznačně politický charakter a vychází z jeho programových zásad, zahrnujících myšlenku potřeby „dekomunizace“ justice. Z nich pak odvozuje kritiku stavu justice. Ta je podle ní málo výkonná, pomalá, zkorumpovaná, slouží jen elitám, plodí nespravedlivé rozsudky, jimiž se dopouští křivd na občanech, od roku 1989 se nezměnila a dosud se nedokázala zbavit soudců s komunistickou minulostí. A soudci se považují za kastu, vyvýšenou nad ostatní společnost.

Přemýšlím, jak by to dopadlo, kdyby někdo položil otázku našim občanům, neinformovaným o pozadí polského dění, zda výše zmíněná kritika vyjadřuje situaci v české justici. Obávám se, že lid obecný by byl nakloněn uvěřit tomu, že uvedené věty skutečně popisují stav české justice. Netvrdím, že by to bylo bezvýhradně spravedlivé.

Neznám situaci v Polsku, takže nemohu posoudit oprávněnost kritiky a nehodlám spekulovat o tom, do jaké míry by bylo přiměřené její vztažení na poměry české justice. Pouze připouštím, že veřejné mínění by ji mohlo považovat za odpovídající skutečnosti.

Pokud by se pak našla politická síla, která by chtěla podobně jako Právo a spravedlnost začít s nápravou poměrů v české justici, signatáři stanoviska a mnozí další pohrobci normalizace na vedoucích místech v soudnictví a státním zastupitelství by měli důvod ke starostem, protože by jim hrozilo, že se stanou obětí „dekomunizace“.

Poněkud odlišné by bylo postavení nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který není součástí justice a není zatížen komunistickou minulostí. Ale následování polského příkladu by mu rovněž mohlo být nepříjemné, protože v Polsku (stejně jako v Rakousku) funkci generálního prokurátora vykonává ministr spravedlnosti. Mohl by tedy snadno přijít o zaměstnání. Je stejně zvláštní, že se připojil k signatářům „prohlášení“, když se polské reformní úsilí prokuratury netýká. Patrně se tím hlásí o právo dohledu nad všemi a nad vším, které nedávno uplatnil vůči ministrovi vnitra a policejnímu prezidentovi.

Z tohoto pohledu vydání stanoviska špiček justice může být výrazem jejich obav z přenesení „polské nákazy“ do české kotliny kvůli jejímu možnému vlivu na jejich postavení.

Na závěr podotýkám, že jsem si všiml významné odlišnosti popsané situace od jiných politicky problematických událostí: až dosud jsem nezaznamenal žádné vyjádření nejvyššího strážce soudcovské etiky coby kárného žalobce nad soudci, prezidenta republiky Miloše Zemana, jenž by jistě měl k věci co říci. Z jeho strany ale soudcům nic nehrozí.

Nepřehlédl jsem, že ve vztahu k počínání Práva a spravedlnosti se vymezil také ministr spravedlnosti Robert Pelikán dopisem polskému kolegovi. Výhrady, které mám k postupu špiček justice, platí přiměřeně i na jeho jednání, neboť zřejmě vybočuje ze zahraničně politické linie vlády, jejímž je členem. Nevidím v něm projev nadřazenosti, protože oslovuje kolegu srovnatelné úrovně v hierarchii státní správy. Rozdíl je dále v tom, že na jeho setrvání ve funkci ministra by „přenesení nákazy“ nemělo vliv. Určující je vůle voličů a vedení strany.

Navzdory všem poučením si na závěr myslím, že všichni kritici chování Práva a spravedlnosti z řad justice by měli hodně práce, kdyby se pustili do zametání na vlastním prahu. To ale od nich nelze očekávat.