Událostí, které na dlouhou dobu změní osud státu a jeho obyvatel, není zase tak mnoho. Je pozoruhodné, že v případě našeho státu jsou obvykle spojeny s letopočtem končícím na číslo „8“.

Jednu takovou - i když končí na „9“, ale řešena byla především v roce 2008 - bych rád připomenul těm, kteří na to již zapomněli nebo zapomenout chtějí.

Dne 3.11. 2009 podepsal president České republiky Václav Klaus jako poslední v Evropě Lisabonskou smlouvu, pod tlakem politických stran a nakonec i Ústavního soudu. Je velice zajímavé si poslechnout argumenty těch, co podpis LS podporovali (S. Vondra u Ústavního soudu, M. Topolánek v Senátu), i těch, co byli proti – V. Klaus u Ústavního soudu a skupina senátorů tamtéž.

Letos tedy vlastně slavíme desáté výročí a řada našich občanů pozapomněla, o co vlastně šlo a jaké to má a ještě bude mít pro nás pro všechny důsledky.

Takže velice stručně, o čem ta smlouva je. V řadě diskusí, které jejímu podpisu předcházely, definoval její „základní parametry“ Parlamentní institut takto:

„Nový systém hlasování kvalifikovanou většinou definovaný v Lisabonské smlouvě znamená oslabení vlivu České republiky v Radě, a to jak absolutně, tak i ve vztahu k velkým členským státům.“

„Výrazné omezení práva veta a rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na větší počet oblastí. Lisabonská smlouva rozšiřuje možnosti použití tohoto způsobu rozhodování celkem o 68 oblastí, z toho u 19 oblastí se jedná o nahrazení stávajícího jednomyslného rozhodování a 49 oblastí je zcela nových. V historii Unie představuje toto rozšíření dosud největší posun. Z „citlivých“ oblastí jde například o vízovou, azylovou a přistěhovaleckou politiku, energetiku, dopravu a mnoho dalších.“

Je důležité si uvědomit, že tento posun fakticky likviduje možnost nekonat dle výsledků hlasování, a tak likviduje v těchto oblastech suverenitu naší země a činí z ní závislé území pod správou vyšší moci.

A o tom, že se tak děje, není sporu – až příliš často totiž slýchám od zákonodárců „napříč politickým spektrem“ u příležitosti nějaké té implementace větu „je to pitomost, ale schválit to musíme“.

Asi exemplárním příkladem toho, jak a v jakém rozsahu se výše uvedené obavy naplnily, je migrační krize a s ní související snaha o zavedení kvót.

Jde totiž o věc kvalitativně jinou než řada předchozích “direktiv” a “nařízení”, především z hospodářské oblasti, kde lze říci, že jde “jen” o peníze a řada aktérů se domnívá, že se jich to netýká. Ani to sice není pravda, protože vše nakonec zaplatí občané, ale většina z nich to ještě zcela nevnímá.

Nicméně v případě migrační krize už nejde “jen” o peníze, ale začíná jít doslova a do písmene o ”krk”. A troufám si říci, že to tak v České republice chápe převažující většina občanů. Na rozdíl od euroelit se opět převažující většina občanů domnívá, že jen oni mají právo rozhodovat o tom, koho si “k sobě domů” nastěhují.

Euroelity se naopak z důvodů obtížně pochopitelných (to by bylo na samostatný příspěvek) rozhodly, že nám sem prostě nastěhují, koho chtějí, a již jednou “nepodařené“ kvóty jsou zase ve hře.

Těžko si lze představit křiklavější porušení suverenity státu a práva jeho občanů o sobě rozhodovat.

Zde bych jen připomenul, že něco podobného u nás prováděli komunisté v 50. letech ohledně ”přespočetných metrů”, ale to se týkalo jen našich vlastních občanů.

Euroelitám tento krok umožnila Lisabonská smlouva, která převedla “vízovou, azylovou a přistěhovaleckou politiku” do oblastí, kde se rozhoduje kvalifikovanou většinou. Naprosto se tak naplnily obavy všech, kteří před podpisem LS právě z těchto a dalších důvodů varovali, včetně mne (viz).

Naopak naprosto nekompetentně dnes vyznívají hlasy zastánců podpisu. Z nich asi nejsměšnější je projev Z. Roithové, kandidátky na prezidenta ČR, který lze stále najít na YouTube. Tolik naivity, neprozíravosti a slepého EUronadšení se jen tak nevidí:

Zajímavý je i tato zpráva: “Ministr pro evropské záležitosti Füle dál odmítá argument stěžujících si senátorů, že by EU po přijetí Lisabonu rozhodovala, kolik Česko přijme uprchlíků.“

Bohužel je třeba si uvědomit, že pořád jde jen o jednu z 68 oblastí, kde bylo díky LS prosazeno hlasování kvalifikovanou většinou. Opravdu si ještě dnes někdo myslí, že to bylo a je v zájmu občanů České republiky? A další nepříjemnosti nás čekají v souvislosti s ”bojem proti klimatu”, energetickou politikou a snahou o zrušení individuální automobility (pomocí nesplnitelných limitů emisí). Dále bych mohl připomenout ”zbraňovou směrnici” a v současné době snahu o zákaz olova.

Myslím, že nebudu daleko od pravdy tvrzením, že Lisabonská smlouva, přesněji řečeno její aplikace, přispěla i k brexitu, protože pro řadu občanů UK už toho všeho bylo “trochu moc”.

Pokud v těchto souvislostech pohlédnu na domácí politickou scénu, musím říci, že z ní žádnou radost nemám. Především nechápu, proč jsem dosud od žádného zákonodárce, který podpořil podpis LS, neslyšel veřejně pronesenou prostou a lidskou omluvu – byla to chyba (případným výjimkám se omlouvám).

Ale to je pohled do minulosti.

Dnes je naprosto jasné, že všechny (předem známé) nevýhody podpisu LS se splnily či plní… a žádné výhody z ní pro náš stát a občany neplynou.

V současné době bych očekával od politiků jasnou vizi “co s tím”. Je totiž jasné, že s 2 % hlasů bude Česká republika přehlasována kdykoliv, když si to velké státy usmyslí. Proto by bylo žádoucí navrhnout a prosadit cestu, jak toto riziko minimalizovat. A jsem zvědav, zda se najde relevantní strana, která se této výzvy chopí, a to nejenom slovy.